Antonín Chittussi (1847–1891)

Chittussi byl duší krajinářem. Jako vůbec první přinesl do českého krajinářství francouzský impresionismus a jiné dobové krajinářské tendence spjaté s plenérovým hnutím. Osobitým způsobem se vypořádal s odkazem romantismu a realismu a vytvářel krajiny mírně abstrahované a s určitým nádechem transcendentna, což později inspirovalo řadu moderních krajinářů. Výjevy zaléval světlem za pomoci palety jasných barev, hrál si s možnostmi kompozice a svěžími tahy štětce vyjadřoval nálady v krajině. Dovedl zaznamenat povětrnostní podmínky, denní dobu, ba i vůni krajiny.

 Pocházel z italsko-české rodiny. Studoval nejprve na pražské Akademii (u prof. Emanuela Roma a Antonína Lhoty) a poté na Akademiích v Mnichově a ve Vídni. Odtud se však nespokojen vrátil zpět do Prahy, kde od roku 1870 pokračoval u profesorů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. Roku 1875 se zapletl do tzv. Woltmannovy aféry, v důsledku čehož musel spolu s Mikolášem Alšem školu opustit. V roce 1878 sloužil v armádě, což do jeho pláten vneslo melancholickou notu. Od roku 1879 působil v Paříži. Zde si zřídil ateliér, zúčastnil se oficiálního Salonu a jiných výstav a maloval v plenéru, zejména pařížská zákoutí, normandskou a bretaňskou krajinu a, po vzoru tzv. Barbizonské školy, i lesoparky v okolí Fontainebleau. Po návratu z Francie se usadil v jižních Čechách poblíž Jindřichova Hradce a později v Třeboni a po zbytek života se věnoval zachycování zdejší krajiny (jihočeských rybníků, mokřadů a říčních břehů). Prvotní bezprostřednost a temperament nahradil postupně hladším, zklidněným rukopisem a zdůraznil melancholickou náladu a pocit nostalgie zobrazované scenérie. Zemřel v chudobě v Praze na Vinohradech ve věku čtyřiceti tří let, náhrobek mu postavili přátelé v čele s Juliem Zeyerem.