Adriena Šimotová (1926–2014)

Malířka, grafička a sochařka Adriena Šimotová ve svém díle otevírala otázku člověka a jeho (ne)tělesnosti. Jaký je lidský vztah k bytí? Co znamená obraz v bytnosti člověka? V jejím díle se nejčastěji objevuje abstrahovaná figura, která paradoxně působí konkrétním dojmem. Zhmotněním neviditelného a přítomností nezobrazitelného se Šimotová dostává k definici obrazu, čímž diváka přivádí k hlubokému zamýšlení nad samotným smyslem existence. Velkými tématy její tvorby byly také náhoda, vzpomínka či nostalgický pocit a dotyk, respektive intervence do plochy obrazu.

 

Pocházela z česko-francouzské evangelické rodiny a svá mladá léta strávila v Praze. Během druhé světové války studovala na Střední grafické škole, v letech 1945–1950 pokračovala ve studiích na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Josefa Kaplického. Seznámila se zde s dalšími umělci Jiřím Johnem, Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Věrou a Vladimírem Janouškovými, s nimiž později založila uměleckou skupinu UB12. Od šedesátých let 20. století její tvorba pozvolna přecházela od informelu k nové figuraci. Těžkým, ale zároveň klíčovým momentem byl pro ni rok 1972, kdy se po smrti manžela Jiřího Johna přiklonila k transcendentnímu jazyku lidského těla (duše). Od roku 1974 začala pracovat s expanzí uměleckého díla do okolního prostoru, ale i kompresí do samotné plochy plátna. V životě ji potkalo několik nešťastných událostí; smrt manžela, ztráta syna a válečná léta – to vše poznamenalo její uměleckou tvorbu, ve které se soustavně snažila vyvolat podobu těch, které ztratila. Tak jako Eurydika rozplývající se před Orfeem, rozplývají se její torza, busty, vzpomínky, dotyky a lidská duše.