Mikuláš Galanda (1895–1938)

Mikuláš Galanda, slovenský grafik, malíř, ilustrátor a pedagog Školy uměleckých řemesel v Bratislavě, si vysloužil pozici jedné z předních osobností slovenské výtvarné scény a společně s Ľudovítem Fullou jednoho ze zakladatelů slovenské moderny. Jeho tvorba se stala příjemnou symbiózou moderního výrazu (uplatňujícího formální výdobytky světového moderního i odvážnějšího avantgardního umění) s tradiční tematikou (v podobě krajinných horských výseků či výjevů ze života na vesnici). Umění se pro něj stalo dlouhodobým procesem dramatického hledání a výtvarného zpřesňování myšlenky, v němž je vše začátkem i koncem, postupem vpřed i návratem zpět. V tomto procesu se stal důležitým emocionální aspekt obrazu a citlivě prožívaná intimita, jež se projevila zejména v tzv. růžovém období a také v závěrečné fázi tvorby v řadě stylizovaných portrétů vesnických žen, dívek a madon.

 

Studoval na Akademii výtvarných umění v Budapešti (1914–1916, u prof. Dezidera Rakšániho), Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1922, u prof. Vratislava Huga Brunnera) i Akademii výtvarných umění (1923–1927, u profesorů Franze Thieleho a Augusta Brömseho). V počátcích tvorby přispíval do časopisů Mladé Slovensko či DAV, holdoval secesní linii a následně dílu Edvarda Muncha. Ve svém zralém tvůrčím období na konci dvacátých let dospěl k vlastnímu osobitému způsobu konstrukce kubistických tvarů a fauvistickému chápání barvy, již postupem času zkrotily plynulé, virtuózně vedené křivky. Již na škole roku 1922 navázal přátelství s Ľudovítem Fullou, které mělo trvat celý jeho život. Po návratu na Slovensko spolu v Bratislavě vydávali v letech 1930–1932 slavné Súkromné listy Fullu a Galandu, dnes považované za první manifest slovenského moderního malířství. Umělec si jimi mimo jiné stanovil za cíl propojit uměřenost evropské moderny s kulturním dědictvím rodné země. Vznikla tak řada děl plná emocionality, lyričnosti, spontaneity a hravosti. Ve třicátých letech, svém nejplodnějším období, se zúčastnil celé řady výstav ve vlasti i v zahraničí (1936 Benátky; 1937 Paříž, Moskva, Leningrad; 1938 New York, zde podepsal i manifest Věrni zůstaneme na protest proti okupaci Československé republiky), než náhle, v pouhých 43 letech, zemřel na zápal plic.