Gabriel Cornelius Max (1840–1915)

Gabriela Maxe, významného malíře českého původu, můžeme považovat za jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů německého umění druhé poloviny 19. století. Zároveň patří k zakladatelům evropského symbolismu, jenž měl možnost rozvíjet ze své unikátní pozice profesora mnichovské Akademie. Aktivně se zajímal o přírodní vědy i okultismus, mysticismus či spiritismus. Charakteristickou se pro něj stala subjektivně a hluboce niterně prožitá náboženská tematika podaná v tlumené barevnosti a s podstatným odhmotněním malby. Fascinovaly jej momenty extáze, vytržení a náboženských vizí, jejichž protagonisté – zpravidla ženy oplývající nebývalou krásou a oduševnělostí, avšak bledého, malátného vzezření, či opice, jimž propůjčil lidské vlastnosti – odkazují na nejhlubší vnitřní duchovní stránky lidské existence. Jeho malba se vyznačuje hladkým, valérovým, staromistrovským přednesem, důrazem kladeným na celkové estetické pojetí námětu a na psychologii zobrazených postav.

 

Studoval na Akademiích v Praze (1855–1858, u Eduarda von Engertha), ve Vídni (1858–1861, u Carla von Blasse, Karla Mayera, Christiana Rubena a Carla Wurzingera) a, po krátké přestávce v Paříži, i v Mnichově (u prof. Carla Theodora von Pilotyho). Zde následně strávil převážnou část svého tvůrčího života, kontakty s českým prostředím však nikdy zcela nepřerušil (pravidelně zde vystavoval, podílel se i na výročních výstavách Krasoumné jednoty). V roce 1869 si zřídil vlastní ateliér a mezi lety 1878–1883, kdy zároveň zažíval vrchol své umělecké tvorby, působil na mnichovské Akademii jako profesor historické malby s důrazem na religiózní témata. Zájem o jeho dílo ochladl až s příchodem nového století a s ním i nových uměleckých tendencí.