Theodor Pištěk (1932–2025)

Theodor Pištěk je bezpochyby jedním z nejvyhledávanějších a nejvýše oceňovaných žijících výtvarníků na českém trhu s uměním. Vedle malby, kterou dnes považuje za stěžejní část své tvorby, působil jako československý reprezentant v automobilových závodech a filmový kostýmní návrhář (za kostýmy pro film Miloše Formana Amadeus dokonce obdržel roku 1984 Oscara). Jakkoliv může takový kariérní rozptyl působit nesmiřitelně, v Pištěkově tvorbě dosahuje nanejvýš zajímavých paralel, jež se vzájemně ovlivňují a prolínají, a dohromady pak tvoří naprosto svébytný a komplexní umělecký projev, který v kontextu české výtvarné scény nemá obdoby.

 

Pištěk studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze (1952) a poté na pražské Akademii v ateliéru Vratislava Nechleby a později Antonína Pelce (1952–1958). Do raných figurálních kompozic postupně pronikly živější struktury, reliéfní prvky a projevila se autorova inklinace ke geometrické abstrakci. Od konce padesátých let se výtvarník věnoval kostýmnímu návrhářství (během své kariéry se podílel na více než sto dvaceti českých i zahraničních celovečerních filmech; kromě Miloše Formana spolupracoval např. s Františkem Vláčilem). Láska k automobilům se projevila zejména v polovině šedesátých let, kdy vznikla série obrazů-reliéfů, jejichž strukturu tvoří automobilové chladiče, na něž později navazují rozměrné kresby na lepence či lakované překližce. V osmdesátých letech se jeho malba stala sevřenější a koncentrovanější, v devadesátých letech pak začala vycházet z prostorové iluze.

 

Díky své dokonalé technice, která by se v preciznosti zobrazení detailů mohla rovnat fotografii, bývá řazen k hyperrealismu, on sám však takové označení odmítá; jeho tvorba sice svébytně reaguje na světové tendence, ale v mnohém je překračuje a zachovává si individualitu a unikátnost vlastního výrazu. Za velice podstatné překročení můžeme považovat systém narativního vrstvení motivů a časté uplatňování principu obrazu v obraze. Výrazným je motiv „zabalených hlav“, kterému se věnoval především v době vrcholících komunistických represí během normalizace a na nějž navázal sérií „vzpomínkových map“. Svůj program Pištěk později sám označil za „nový romantismus“ a tvrdí, že formou dokonalého zvládnutí iluzivní techniky trompe-l'oeil usiluje o navození atmosféry, připomenutí prožitého okamžiku nebo příběhu, o němž začínáme pochybovat, zda se udál.