André Derain (1880–1954)

Jako jedna z vývojově nejvýznamnějších tvůrčích osobností počátku 20. století patřil nejen k iniciátorům bujného fauvismu, ale rovněž jako první otevřel problematiku neoklasicismu v malířství. Byť neztrácel kontakt se starými mistry, barvy v jeho dynamickém podání již neměly sloužit světelnému iluzionismu, ale vyjadřovat opravdovost přírody v duchu malířského zkoumání Paula Cézanna. Po setkání s Pablem Picassem se na nějaký čas poddal vlivu kubismu, avšak ve dvacátých letech se jeho portréty, zátiší a akty obrátily k novému klasicismu, čímž se stal vzorem pro generaci mladších umělců. Vynikal také jako ilustrátor a divadelní dekoratér; vytvářel scénické a kostýmní návrhy pro Ballets Russes ad.

Původně studoval inženýrství na École des Mines v Paříži, avšak tamější výuka jej nenadchla, a tak v roce 1898 zahájil umělecká studia v pařížském ateliéru symbolistního malíře Eugèna Carrièra. Formativní pro něj bylo setkání s Henrim Matissem, který později přišel do stejného ateliéru. V roce 1900 se seznámil s Mauricem de Vlaminckem, s nímž jej posléze pojilo dlouholeté přátelství. Klíčový byl pro něj rok 1905, kdy se zúčastnil pařížského Podzimního salónu, na kterém vystavená díla s výraznou barevností vedla uměleckého kritika Louise Vauxcella k ikonickému označení „divoké šelmy“ neboli „les fauves“. V roce 1907 se přestěhoval do Bateau-Lavoir na pařížském Montmartru, kde tvořilo a žilo mnoho známých umělců včetně Pabla Picassa, což jej přivedlo k dalšímu uvažování o vlastním uměleckém projevu. V letech 1910–1913 se věnoval výstavní činnosti; prezentoval například v roce 1912 spolu s Der Blaue Reiter v Mnichově či v roce 1913 na Armory Show v New Yorku. V roce 1914 byl mobilizován a poslán na frontu. Po válce se plnohodnotně vrátil k umělecké tvorbě. V roce 1919 spolupracoval se Sergejem Ďagilevem na návrzích baletních dekorací a kostýmů. Ve dvacátých letech začala jeho kariéra vzkvétat a v roce 1928 mu byla udělena Carnegieho cena. V roce 1941 navštívil nacistické Německo, což mělo negativní dopad na jeho reputaci. Po skončení války se stáhl do ústraní a v roce 1954 tragicky zemřel.