Maximilian Haushofer (1811–1866)

Původem německý umělec Maximilian Haushofer, zprvu vycházející z romantismu, později ovlivněný realistickou malbou podle živé přírody, se do dějin českého výtvarného umění zapsal v prvé řadě jako vlivný pedagog. Vychoval silnou generaci českých krajinářů, tradičně označovanou jako Haushoferova škola. K jeho nejslavnějším žákům patřili např. Adolf Kosárek, Alois Bubák či Julius Mařák. Svými alpskými scenériemi nejvyšších výtvarných kvalit a živé barevnosti prokazoval vedle pozorovatelského talentu i výrazné citové zaujetí pro atmosféru konkrétního přírodního okamžiku, čímž v českých zemích zásadně určoval podobu krajinomalby druhé poloviny 19. století.

 

Vystudoval nejprve práva, ale brzy u něj převážil zájem o malířství, možná vlivem jeho kmotra, který působil jako učitel na dvoře bavorského krále Maximiliana I. Josepha. Jeho učiteli byli krajináři Joseph Anton Sedlmayr a Carl Friedrich Heinzmann, inspiraci čerpal i u německých romantiků Carla Rottmanna či Caspara Davida Friedricha. Poté, co byla roku 1828 na mnichovské Akademii zrušena krajinářská škola, odešel s přáteli do malířské kolonie na ostrově Frauenchiemsee na Chiemském jezeře, kam se později s oblibou vracel i se svými pražskými studenty. Zde se naučil malovat v plenéru a posílil svůj zájem o krajinářství. Ten ho dále vedl na jezera v Horním Bavorsku a do Alp, které se staly jeho celoživotní inspirací. Na konci třicátých let procestoval Itálii, kde načerpal nové tvůrčí podněty. V Německu poprvé samostatně vystavoval roku 1833 v mnichovském Kunstvereinu, v Praze pak o deset let později. Následně mu jeho švagr a tehdejší rektor pražské Akademie Christian Ruben nabídl post profesora krajinářské školy, který byl po smrti Antonína Mánesa neobsazený (Haushofer zde působil celých dvacet jedna let). Ke svým studentům přistupoval s porozuměním, vedl je k pečlivému pozorování přírody a nebál se v nich podněcovat individualitu a tvůrčí volnost. Prahu opustil až několik měsíců před smrtí.