Jiří Kolář (1914–2002)

Jiří Kolář patří k nejvšestrannějším a nejpodnětnějším osobnostem české moderní kultury. Byl v pravdě renesančním člověkem, jenž dokázal vyniknout v různorodých tvůrčích oblastech. Věnoval se experimentální a vizuální poezii, byl dramatikem, překladatelem, esejistou, sběratelem umění, mecenášem samizdatové literatury a výtvarníkem. Je dnes obecně považován za klasika koláže, výtvarné techniky, kterou díky své neobyčejné tvůrčí invenci přetvořil ve svébytnou výtvarnou disciplínu. Nejen proto je dnes umělcem po právu uznávaným i na evropské úrovni, jehož dílo i občanské postoje oslovily několik pokolení českých básníků a výtvarníků.

 

O poezii projevil zájem již v mládí, své první koláže vystavil a první básně vydal ale až poté, co ve třicátých letech vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Z pozice básníka zakládal za války společně s teoretikem Jindřichem Chalupeckým Skupinu 42 a své výtvarné experimenty tudíž na čas přerušil. Mezi lety 1947 a 1948 navštívil Francii, Anglii a Skotsko. V padesátých letech se pravidelně scházel s přáteli v proslulé kavárně Slavia, a byl dokonce vyšetřován a vězněn StB. V této době došel definitivně k vlastní formě koláže jako ekvivalentu „evidentní poezie“. S příchodem let šedesátých již dal vzniknout zcela novému jazyku, v němž písmo postupně ztratilo původní význam – vynalezl např. roláž, proláž, muchláž, stratifii a, zřejmě nejslavnější, chiasmáž. Od roku 1964 byl členem výtvarné skupiny Křižovatka a pravidelně vystavoval na řadě prestižních zahraničních přehlídek (Documenta v Kasselu, bienále v Sao Paulu, Expo v Ósace či výstavy v Londýně a New Yorku). V době normalizace musel opět čelit cenzuře a poté, co podepsal Chartu 77, byl nucen prodloužit si na dobu neurčitou svůj stipendijní pobyt v Paříži. Setrval zde od roku 1980 až do konce devadesátých let (jeho žena, výtvarnice Běla Kolářová, se k němu připojila roku 1985).