Maurice de Vlaminck (1876–1958)

Jméno Maurice de Vlamincka, francouzského malíře a básníka, je obecně spojováno s fauvistickými krajinami hrajícími živými, někdy až útočnými barvami, jež měly ve své době schopnost vyvést z míry i samotného „otce fauvistů“ Henriho Matisse. Jako vynikající představitel francouzské avantgardy a všestranně nadaná kulturní osobnost je dnes prezentován ve sbírkách Musée d'Orsay v Paříži, Tate Gallery v Londýně, Ermitáže v Petrohradě nebo Muzea moderního umění v New Yorku.

 

Než se Vlaminck rozhodl stát se malířem, věnoval se různým profesím a k umění přišel spíše z pozice samouka. V letech 1888–1893 docházel na soukromé lekce u několika akademických malířů, bylo to ale až na začátku nového století, kdy nabrala jeho umělecká kariéra spád. Svou výrazně barevnou paletou po boku malířů, jako byl vedle Henriho Matisse například André Derain, ochromil publikum na dnes již proslulém Podzimním salonu v roce 1905. Zde také poprvé zazněl pojem „fauves“ (šelmy, odtud české „fauvisté“), což se vžilo jako označení pro tuto mladou generaci tvůrců, zpravidla ovlivněných expresivními díly Vincenta van Gogha. Vlaminck proti svým kolegům vynikal nebývalou dravostí, útočností malířského gesta a ohnivým rukopisem. Jeho obraz Řeka Seina u Chatou (1906) je typickým příkladem raného malířského stylu, jenž položil základy budoucí tvorby a v němž používal základní barvy a krátké čtvercové tahy štětcem, aby vyvolal pocit optického chvění. Vlaminck v malbě sledoval jediný cíl: vyjevit svůj vášnivý temperament s maximální sugestivností. V meziválečném období se od krajin a portrétů v radikálně fauvistické estetice přesunul k žánru květinového zátiší, které se v jeho podání vyznačuje velkou různorodostí, přehledně komponovanými barevnými kontrasty a pečlivým výběrem druhů květin i předmětů denní potřeby. Navzdory dobovému příklonu k neoklasicismu i nadále projevoval vysoce individuální povahu.