Vlaho Bukovac (1855–1922)

Vlaho Bukovac byl významný chorvatský malíř a pedagog působící v Praze, jenž za svou pozoruhodnou uměleckou drahou zanechal bohatý malířský odkaz, tvořící důležitou součást chorvatského i českého kulturního dědictví. Proslavil se jak svým portrétním uměním, jež vytvářel s precizností a citlivostí, tak vynikajícími krajinářskými motivy.

 

Bukovac odešel z domova do světa v pouhých jedenácti letech. Hojně cestoval, než se roku 1873 usadil v Americe a nastoupil na malířskou školu v San Francisku. Odtud se roku 1877 přesunul do Paříže, kde se seznámil s prof. Alexandrem Cabanelem a dalšími umělci, kteří měli zásadní vliv na vývoj jeho tvorby (setkal se zde mj. i s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem). Od prvotního realismu se postupně propracoval k impresionistickému uměleckému výrazu a později i k pointilismu. Mezi lety 1893–1898 pobýval v Záhřebu, kde vytvořil slavnostní oponu pro zdejší Národní divadlo, jedno ze svých nejslavnějších děl. Kvůli neshodám panujícím mezi místními umělci se nicméně na přelomu století na krátký čas vrátil do rodného Cavtatu a následně přes Vídeň do Prahy. Zde v roce 1903 nastoupil jako profesor na Akademii (1903–1922) a vychoval celou generaci významných osobností českého uměleckého světa počátku 20. století (Emila Fillu, Bohumila Kubištu, Bedřicha Feigla ad.).