Antonín Mánes (1784–1843)

Brilantní krajinář a člen slavné rodiny Mánesů byl jedním ze zakladatelů a zároveň vůdčích osobností české krajinomalby 19. století. V souladu s evropskými dobovými proudy a v návaznosti na francouzské a holandské klasiky 17. století zkušeně skládal jednotlivé části krajinné scenérie ve snaze dosáhnout ideální kompozice, v níž následně uplatňoval nejen prostorovou perspektivu do dálky se rozbíhající přírody, ale též detaily různorodých přírodních tvarů zachycené minuciózní prací (často i v náročné technice akvarelu).

 

Narodil se do rodiny mlynářského tovaryše a ke studiím malířství na pražské Akademii se dostal v již  pokročilejším věku. Zde byl nejprve žákem figurální přípravky Josefa Berglera a následně prošel ateliérem krajináře Karla Postla (1806–1817). Z klasicistního názoru učitele pak vycházel i ve svém malířském projevu. Na Akademii (jeho bratr Václav zde byl dokonce krátce ředitelem) pak sám v letech 1836–1843 působil jako profesor krajinářské speciálky, a přímo i nepřímo tak vychoval řadu významných představitelů českého krajinářství (jeho žákem byl například Bedřich Havránek). Klíčovou roli sehrál zejména vyučením svých talentovaných potomků, synů Josefa a Quida a dcery Amálie, které pravidelně brával do přírody (mj. na Křivoklátsko a Kokořínsko), kde v nich rozvíjel schopnost důkladného pozorování a vnímání atmosférických proměn. Bohatý zdroj inspirace, hlavně pro výběr námětů (témata zříceného středověkého hradu, krajiny v bouři, hřbitovu či poutníka), nalezl v literatuře pre-romantismu a romantismu (například v textech Karla Hynka Máchy, Thomase Greye či Johana Christiana Dahla). Z hlediska malířského podání na něj svým pronikavým realismem zásadně zapůsobili holandští krajináři (Salomon van Ruysdael, Allaert van Everdingen aj.).