84. aukce, číslo katalogu 162 Vynikající a  v  rámci Lhotákovy tvorby motivisticky i  kompozičně unikátní práce skvěle prezentuje autorův zájem o  techniku a  její poetiku. Jeho láska k  balonům a  vzducholodím se spolu s  citem pro poezii periferie a  civilní městské krajiny zrodila již mnohem dříve, než se stala hlavním programem  Skupiny  42,  jíž  byl  Lhoták  členem. Zejména v  roce vzniku Skupiny lze v  jeho tvorbě sledovat příklon k  menším  formátům  a  detailnímu  malířskému  drobnopisu  blízkému  způsobu  práce  starých  mistrů.  Tentokrát  však  máme před sebou obraz, v  němž se Lhoták zcela vzdal ukotvení námětu v  krajině a  konkrétním prostoru naznačeném horizontem,  naopak se plně  koncentroval  na  zblízka  zabraný námět větrné stanice. Výjimečně čisté malířské zpracování a  barevné rozvržení dává vyniknout kráse větrné turbíny, která je Lhotákovou poctou americkému vynálezu z  konce 20.  let, i  červenému větrnému rukávu. Jen jako náhodou prolétává zrovna nebem bílá vzducholoď, horkovzdušný balón se  pomalu vynořuje nad spodním  okrajem obrazu a  další, snad jen nafukovací, balonek přivázal někdo na plot kolem dřevěné boudy. Ten jediný divákovi napovídá, že možná nezvedl své oči tak vysoko, jak se prve mohlo zdát. Práce pochází z  majetku malíře Jana Smetany, s  nímž byl Lhoták ve Skupině 42. V  umělcově soupisu díla je uvedena pod stejnojmenným názvem a  číslem 331/22. Dále je reprodukována v  monografii autora (F.  Dvořák, Kamil Lhoták, Odeon, Praha 1985, obr. 30) a  v  publikaci o  Lhotákově malířském díle (L.  Šteffek: Kamil Lhoták, Obrazy, Praha 2017, str. 82).  Stav  před  restaurováním.  Při  konzultacích posouzeno prof.  J.  Zeminou a  PhDr.  K.  Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr.  R.  Michalové,  Ph.D.  (cit.:  „[…]  Autor zde poetizuje moderní, civilizací měněný svět. Malířská forma  je  přímo  krystalicky čistá a  jasná  v  bohatosti jednotlivých, po obrazové ploše dynamicky rozesetých prvků. Splývavý rukopis a  výrazná světelnost nebe zastíněného lehkou oblačností přispívají k  živému a  magickému působení celku. Liduprázdná  scéna  navozuje  atmosféru  čehosi  fatálně  neodbytného a  naléhavého, co dějové jeviště svým zvláštním klidem jen umocňuje. […]“).