85. aukce, číslo katalogu 167 Výjimečná práce jednoho z nejvýraznějších českých umělců Josefa Šímy spadá do jeho tak zvané druhé tvůrčí etapy, která trvala takřka 20 let, během nichž vytvořil díla vyznačující se neobyčejnou duchovní hloubkou a zcela mimořádnou malířskou kultivovaností. Po svém odchodu do Francie v roce 1920 se Šíma velmi rychle etabloval v tamním prostředí a díky svým stále živým stykům se svou rodnou vlastí se stal vyhledávaným malířem v obou těchto zemích. Částečný zájem o surrealismus vyústil v hlubokou duchovnost obsahu a symbolický rozměr námětů. Děsivost druhé světové války ho takřka na jedno desetiletí připravila o chuť tvořit a poválečná situace v Československu mu navíc do jisté míry uzavřela možnosti, jak se zde umělecky angažovat. Až v roce 1949 se definitivně rozhodl naplno vrátit k malování a začal nezávisle na dobových tendencí rozpracovávat některá z dřívějších témat. V motivech svých obrazů se stále vracel do minulosti svého dětství a dospívání v Čechách a na Moravě či do francouzských krajin, které si zamiloval ve své šťastné době mezi válkami. V předloženém díle se Šíma vrací do Nice, kde pobýval s rodinou během druhé světové války. Zaznamenal zde reálné, nikoliv fiktivní místo, jež se pro něj stalo takřka bezprostřední vzpomínkou, neboť jde o jeden z vůbec prvních Šímových poválečných obrazů. Zračí se na něm nejen stísněnost válečné klauzury, zpodobněné v nehostinném interiéru, ale především veliká naděje z možnosti osvobození sebe sama. Řeklo by se, že z místnosti není cesty ven – dveře nemají kliku. Ale je tu přece jedna možnost: okno „bez okna“. Je velmi příznačné, že ve svobodném světě za zamčenými dveřmi nalézáme uskupení „božích plánů“, jak je nepřesně nazýváme a jak je známe z jiných pozdějších Šímových obrazů. Stojí za to připomenout si i to, že toto téma bylo hlavní poválečnou Šímovou obsesí, znázorňovanou znovu a znovu v cyklu o Orfeovi, ve kterém se bájná Orfeova brána otevírá z podsvětí k znovunabytému životu. Je možné, že tato malba je prvním a iniciačním dílem celého cyklu o Orfeovi. Atraktivitu práce zvyšuje jeho provenience z pozůstalosti Josefa Šímy a posléze z pozůstalosti Nadine Šímové. Do roku 1999 bylo dílo ve sbírce Aline Brumlíkové, adoptivní dcery Josefa Šímy a Nadine Šímové. Dále bylo ve sbírce Galerie Le Point Cardinal, Paříž, a poté až do roku 2013 v soukromé sbírce ve Francii. Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Šíma se ve svém druhém velkém tvůrčím úseku navracel k sobě samému, ke zdroji, jenž byl jednou prožit a zhotoven, nicméně poskytoval mu nové malířské a výtvarné představy, jdoucí do duchovního rozměru. […]“).