Monumentální plátno brněnského rodáka Karla Černého Tanec v zahradě představuje zcela raritní sběratelskou příležitost. Po dlouhá léta bylo součástí významné soukromé sbírky a v odborné literatuře se vyskytuje pouze v černobílých reprodukcích. Plátno pochází z  vynikajících čtyřicátých let, v  nichž byl umělec na kulturním poli již plně etablován, a kapacity moderního umění jej považovaly za velký talent své doby. Pochvalně se o jeho práci vyjadřoval například i přední výtvarný a literární teoretik a kritik té doby Jindřich Chalupecký. V roce 1946 jej kritika dokonce označuje za „nejvýznamnějšího malíře z mladé generace Mánesa, který se dovedl osobitě vyrovnat jak s moderním úsilím o novou prostorovou strukturu obrazů, tak s českou malířskou tradicí, v níž navázal na pevný realismus Purkyňův a na příklad Kubištův.“ Kvalitu Černého práce potvrzuje i fakt, že si k jeho dílu již na počátku čtyřicátých let udělal vztah významný sběratel a  podporovatel moderního umění dr. Jaroslav Borovička. Podle dobových svědectví měl Borovička velký talent rozpoznat mimořádně nadané malíře již v počátcích jejich tvůrčí cesty. Jako jeden z prvních sbíral Františka Grosse, Zdeňka Sklenáře nebo právě Karla Černého, kterému pomohl i  s  realizací několika výstav, katalogů či publikací. Předložené dílo Tanec v zahradě pochází z poválečného období umělcovy tvorby a zároveň ještě z doby předpařížské, kdy v jeho díle sílila stavebnost, konstruktivnost a  lapidárnost výrazu. V  Tanci v zahradě se propojuje hned několik pro Černého typických motivů: tanec, noc a zahradní restaurace. Zájem o kavárenské prostředí můžeme sledovat již v jeho díle z roku 1935 Večer na terase kavárny a pozvolna jeho tvorbou proplouvá až do padesátých let. Jedná se především o noční záběry z kaváren, barů i  zahradních restaurací – ne náhodou sdílel oblibu těchto míst s  pařížskými surrealisty a  existencialisty. Již Vojtěch Lahoda se v monografii tohoto umělce z roku 1994 vyjádřil k Černého náladové inspiraci soudobou literaturou, kterou spatřoval především v  existenčních pocitech. Romantismus a existenciální subjektivismus nebyl pro Černého pouhou otázkou volby, ale spíše stavem duše. Pocit odcizení, formulovaný slavnými romantiky 19. století, provázel umělce po celý život. Odkazy na něj můžeme spatřovat i v předloženém díle, mileneckém příběhu ponořeném do noci za úplňku. Obraz zcela jistě představuje vyvrcholení tohoto malířova niterního duševního rozpoložení. Jedná se o  umělcovo zcela unikátní dílo galerijního významu, které na trhu s uměním nemá obdoby. Vysokou sběratelskou hodnotu ještě akcentuje původní, stylově čistá adjustace. Prezentováno bylo na samostatných výstavách: Karel Černý, Topičův salon, 7.–29. 5. 1946 (kat. č. 40), Karel Černý, Obrazy z let 1941–1958, Městská knihovna v Praze, listopad–prosinec 1961 (kat. č. 10); tato výstava byla přenesena do Oblastní galerie Liberec, březen–duben 1963 (kat. č. 12). Dále byl obraz vystaven na Černého samostatné výstavě v  Galerii bratří Čapků (7. 12. 1965 – 6. 1. 1966) a v Galerii Benedikta Rejta v  Lounech: Výstava malířského díla Karla Černého, únor–březen 1966 (kat. č. 24). Prezentován byl také na skupinové výstavě Generace Mánesa. Praha 1947 (kat. č. 10). Razítko Mánesa je na rubové straně obrazu. Reprodukce díla nalezneme například ve Volných směrech (Volné směry, č. 40, 1947–1948, str. 51); Bloku 1 (Blok výtvarných umělců země Moravskoslezské v  Brně, roč.  1, 1946–1947, str.  83); knize Karel Černý: Malířské dílo (Z. Hlaváček, Praha 1958, nestr.); katalogu výstavy v  Galerii bratří Čapků (Praha 1965); a především pak v soupisu prof. Lahody (V. Lahoda: Karel Černý 1910–1960. Barva a existence. Soupis malířského díla, Praha 2003, str. 191, soupis. č. 144). Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit: „[…] V obraze dospěl Černý k svému maximu, lze jej považovat za zlom jeho tvorby, který uskutečnil ještě před prvou cestou do Paříže, která citelně pozměnila jeho malířský přístup. Obraz je esencí vysokých malířských kvalit a dobového, nadčasového naladění. Patří k jedněm z nejrozměrnějších Černého prací, ve které vrcholil jeho malířský vývoj od konce třicátých let. Kdyby se mělo určit jedno dílo, které by reprezentovalo českou malbu v bezprostředních letech po druhé světové válce, pak by jím byl bezesporu tento obraz. […]“).