Jan Hála pocházel sice z jihočeské Blatné a výtvarné vzdělání získal nejprve pod vedením Ferdinanda Engelmüllera a následně v ateliéru Maxmiliána Pirnera na pražské Akademii, jeho život i dílo jsou však neodmyslitelně spjaty především se Slovenskem a životem pod Tatrami. Byla to spíše náhoda, která ho roku 1923 přivedla do Važce, vesnice, která se mu zalíbila natolik, že se zde následně trvale usadil a věnoval se plně studiu tamního kraje a života jeho obyvatel. Jak sám napsal, zaujaly ho na první pohled „…skupiny Važťanů – dlouhovlasí staří chlapi pod širokými klobouky, ženy v bělostných bohatých rukávcích a pestrých šátcích. Všude plno dětí, všude zvučel, kypěl život a hýřily barvy.“ Maloval vše, z čeho se skládal tamní život – práci doma i na poli, všední i sváteční den, jaro, léto, podzim i zimu. Jeho nadšení bylo neutuchající a navzdory těžkým podmínkám, kdy mnohdy neměl na základní malířské potřeby a mráz mu zalézal do dřevěnice mnohými škvírami, pokračoval v práci médiem kresby a studoval vše: lidi, zvířata, nářadí či domy. Splynutí s místním prostředím pro něj bylo velmi přirozené; zasloužil se také o propagaci Važce, který se stal ústředním bodem jeho knížek a článků, byl inspirací pro ilustrace čítanek a slabikářů. V jarních, letních a podzimních měsících, jak počasí dovolilo, zachycoval Hála přírodu a obyvatele Važce v rytmu a proměnách, které přinášelo střídání ročních období. Zimní měsíce byly zase příležitostí studovat nejen zasněžené stráně a zamrzlé potoky, ale i pestrobarevný život v chalupách, kde maloval svatební veselí, draní peří nebo předení. Právě předení, slovensky priadky, je námětem představovaného obrazu – jedná se o tradiční společenský fenomén, jenž má mj. velkou hodnotu jak z hlediska folklorního, tak i antropologického a jeho kořeny sahají minimálně do 16. století. Ženy a dívky se od listopadu do jara scházely, aby společně předly. Rozdělené měly nejen předení samotné, ale i nutné náležitosti spojené s provozem celé činnosti – společně se kupř. skládaly na petrolej a bylo zvykem, aby každá účastnice přinesla s sebou také něco na otop. V některé přesně určené dny, jak zde také Hála zachytil, byli, vedle neodmyslitelných hrajících si kočiček zcela v popředí, přítomni i nezadaní mládenci. Předení tak bylo v tyto dny spojené i s tancem a námluvami. Hálovy Priadky lze bez nadsázky označit za jedno z nejvýznamnějších autorových děl z važeckého období, která se dosud na trhu s uměním objevila. Po všech stránkách, tedy volbou tématu, barevností i technickým provedením, tak reprezentuje nejoceňovanější polohu autorovy tvorby. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a J. M. Hálou, autorovým synem, jehož potvrzení autenticity je také přiloženo. Přiložena odborná expertiza Ing. M. Hodoše.