Osobité, tajemné, existenciálně laděné dílo Pavla Nešlehy, jednoho z výrazných představitelů české výtvarné scény druhé poloviny 20. století, jenž se od šedesátých let účastnil svými nekonformními, avantgardně zaměřenými díly kolektivních výstav doma i v zahraničí, cílí na psychický a emocionální prožitek diváka. Obraz lze považovat za malířskou verzi studií předmětnosti, kde umělec klade důraz na fotografickou přesnost a za použití minimálních prostředků zkoumá možnosti plasticity předmětu. Tento přístup úzce souvisí s umělcovým vztahem k přírodě, který se naplno projevil v osmdesátých letech, kdy se východiskem Nešlehovy práce stala témata živlů, přírodních prvků a symbolicky pojatého světla; světla, jež proniká z temného prostoru a připomíná věčný aspekt života. Motiv mohutného kamene, symbolu trvanlivosti a nezničitelnosti, na jehož povrchu se světlo láme velice působivým způsobem, vede diváka k tomu, aby se spíše než po obsahu díla ptal po smyslu své vlastní existence. Dílo bylo reprodukováno v katalogu Nešlehovy samostatné výstavy v Praze roku 1983 (H. Rousová: Pavel Nešleha, Kresby a obrazy z let 1976–1983, Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice v Praze, červenec–srpen 1983, nestr.). Dílo pochází přímo z rodiny autora. Při konzultacích posouzeno PhDr. J. Machalickým a PhDr. M. Nešlehovou, autorovou manželkou.