Divácky atraktivní a v jistém smyslu provokativní práce Endreho Nemese spadá do okruhu krátké a raritně se objevující autorovy rané tvorby, konkrétně do jeho životně nejšťastnějšího období mezi léty 1930–1935, kdy byl přijat na pražskou Akademii do ateliéru profesora Williho Nowaka. Tento pozoruhodný, mezinárodně uznávaný umělec byl během druhé světové války kvůli svému maďarsko-židovskému původu nucen opustit Československo a jeho malba vlivem okolností nabyla metafyzické, později geometrizující formy. Jeho prvotní zájem o figuru a lidské tělo však zůstal v jeho tvorbě hluboce zakořeněn již napořád. V sugestivně uchopeném plátně pozorujeme moderní výrazové tendence směřující k vlivu Oskara Kokoschky a počáteční tvorby Pabla Picassa. V kombinaci Nemesova nesporného talentu a jeho vřelého vztahu k smyslové realitě tak dává vzniknout vlastnímu, zcela osobitému stylu, v němž jako by rezonovalo jakési fluidum duality světa, a to v podobě křehké erotičnosti i uklidňující lyriky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.