Naprosto unikátní, svým významem zásadní a hojně prezentovaný obraz Touha představuje poslední malířskou etapu jednoho z nejvýznamnějších českých umělců Josefa Čapka. Přestože na počátku své tvůrčí kariéry stál Čapek u zrodu Skupiny výtvarných umělců, jež položila základy kubismu v českém výtvarném umění, jeho cesta se brzy odklonila vlastním směrem. Na konci 30. let výtvarným stylem dospěl k charakteristickému modernímu výrazu. Stále častěji se u něj začala objevovat témata krajiny a venkova, nejprve jako odraz idylické etapy a času stráveného s rodinou, postupně však i toto prostředí začalo v jeho malbách skrze metafory reflektovat blížící se válečný konflikt a strach z něj. Poslední série obrazů, v rámci níž vytvořil několik stejnojmenných maleb, je již zhmotněním téměř hmatatelného zoufalství a usilovné víry v lepší zítřky. Venkovsky oděná postava ženy se na nich zasněně divá do krajiny. Symbolická je barevnost šatů, jež Čapek ladí do české trikolóry, a vyjadřuje tak svou obavu o osud národa, který tak hluboce miloval. Máme tedy před sebou obraz, jenž je navýsost metaforickým vyjádřením doby, téměř posledním loučením s rodným krajem, od kterého malíře odtrhla deportace do koncentračního tábora, kde zemřel. V rámci českého aukčního trhu je malba svou jedinečností, hloubkou, naléhavostí i výstavní historií velice raritním momentem. Obraz je zezadu opatřen několika výstavními štítky, protože dílo bylo prezentováno například v Jízdárně Pražského hradu (Josef Čapek, 7. 10. 2009 – 17. 1. 2010) či ve Východočeské galerii v Pardubicích (3. 3. – 30. 5. 2010). Dále bylo k vidění na výstavě Má vlast – pocta české krajinomalbě (Jízdárna Pražského hradu, 4. 9. – 1. 11. 2015, kat. č. 477) a v Prostějově (Josef Čapek: „Nejdříve musí býti obraz v srdci, aby ho pak mohly býti plné oči“, Muzeum a galerie v Prostějově, 2. 12. 2015 – 29. 01. 2017). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.: „[…] Malba patří do posledního souboru obrazů, který Josef Čapek vytvořil v období mezi Mnichovem a druhou světovou válkou a který byl dodatečně nazván Touha (viz Jaroslav Slavík: K posledním dílům Josefa Čapka, časopis Umění 1964). V soupise Jaroslava Slavíka z roku 1964 je evidováno 23 verzí obrazu Touha, opakujících motiv ženy ve venkovském oblečení s barvami trikolory, nostalgicky zahleděné do krajiny otevřené v širokém horizontu. Předložený obraz v soupise zahrnut není, ale jde o nesporné Čapkovo dílo z daného cyklu. […]“).