Představované plátno, prezentující svého autora ve zralé fázi konce dvacátých let 20. století, hovoří o Lolkovi jako o tvůrci bytostně spjatém s přírodou, lesem a životem v něm – dříve než se plně oddal malbě, vystudoval v Písku lesnickou školu, a obrazy s dominantním motivem lesní zvěře mnohdy také bývají vnímány jako prvořadá synonyma pro jeho tvorbu. Konkrétně zde je zobrazena široká a přímá lesní cesta procházející tunelem listoví klenoucím se nad volským potahem, mířícím kamsi za prací, nebo naopak domů. Zvolený kolorit i celková světelná režie a z ní vyplývající nálada přenášejí diváka do doby babího léta a dávají mu takřka pocítit vůni tlejícího listí i posledních hřejivých doteků slunce před blížícím se zimním obdobím. Lolek tu zůstal po všech stránkách věrný východiskům, jimiž byla jeho krajinářská tvorba definována. Po tematické stránce si nelze nevšimnout inspirace lesními cestami a úvozy jeho generačních kolegů, spolužáků z ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii – připomeňme v prvé řadě Antonína Slavíčka a Otakara Lebedu, ale nejen je. Jeho rukopis je složen z jednotlivých dělených ploch, někdy spíše bodů, někdy spíše tahů, jež v impresionistické tradici stmeluje zářivé světlo a v oku diváka vytváří mimořádně přitažlivý vizuální a estetický zážitek. Bez nadsázky lze tuto práci zařadit mezi nejlepší příklady Lolkova zralého tvůrčího vzmachu, které se dosud na trhu s uměním objevily – prokazuje tak stabilně vysokou úroveň a životaschopnost jeho výtvarného projevu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.