Tvorba Jakuba Schikanedera překlenuje přelomový rok 1900 a takřka rovným dílem vznikala jak ve století devatenáctém, tak dvacátém – jeho umělecké zrání tak mohlo nejprve čerpat z přehodnocování estetických a filosofických východisek nejen českého, ale i evropského umění po polovině devadesátých let 19. století, aby dosáhlo svého vrcholu v prvních desetiletích nového století, v době překotných změn na výtvarné scéně, v rámci nichž nic neztratilo na svébytnosti a originalitě. Cesta od angažovaných, sociálně kritických výjevů, osamělých žen v krajině či městě, tichých večerů a obrazů opuštěné krajiny tak nakonec vyústila v představách pražských interiérů, úzce spjatých s jeho osobním vztahem k Praze a jejím mizejícím krásám. Schikaneder – ve srovnání s jinými dobovými tvůrci zaměřenými na pragensia – většinou nevytvářel dokument, ale spíše jakousi vizi podléhající změnám v paměti a závislou na jeho představivosti. Proto ani Zimní podvečer v Praze nelze vnímat jako záznam konkrétního místa, ale více jako kompozici podmíněnou autorovým vztahem k danému místu a vcítěním do postav osamocených chodců; určité architektonické prvky by přesto mohly odkazovat k inspiraci klášterem sv. Anežky České na Františku v Praze. Rozvržení tohoto díla je až překvapivě geometricky a stereometricky jasně definované – přední plán vymezují ubíhající linie cesty; střední plán je jasně ohraničen prostou zdí, za níž už se vypínají jednoduché objemy budov, pravděpodobně kláštera s dominantní střechou chrámu s věžičkou. Souhra více světelných zdrojů, tj. signifikantní „schikanederovské“ lampy, svíce osvětlující okno a skrývajícího se měsíce ozařujícího celý výjev stříbrným popraškem, zahaluje jasně vytyčenou kompozici v měkký splývavý závoj evokující finesy pastelu, čehož autor docílil technologickým postupem pro něj naprosto typickým. Velmi rafinovaně a osobitě se zde pracuje i s barvou a jejími kontrasty, jejichž prostřednictvím je obraz pointován – úběžníkem celého příběhu se tak stává červený klobouk ženy kráčející směrem k divákovi. Kontrastní je i používání barevných past v kombinaci s lazurním nanášením pigmentů. Vzniká tak souhra místy až plastických momentů, uplatněných na lampě, s poloprůhlednými plochami v případě sukně ženy v popředí a kmenů lemujících cestu – i zde se projevuje Schikanederovo jednoznačné autorství. Toto výjimečné dílo, spadající do sběratelsky ceněného období těsně po roce 1900, bylo uměnímilovné společnosti dosud neznámé a lze ho po všech stránkách považovat za objev vysoké sběratelské hodnoty. Malba je prezentována ve vkusné adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a prof. T. Vlčkem. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.