Zátiší působící na všechny smysly se stala ve dvacátých letech charakteristickými pro dílo Antonína Procházky, jednoho z představitelů zakladatelské generace českého moderního umění. Procházka se po polovině dvacátých let vzdálil kubismu a přiklonil se ke klasicizujícímu civilismu a naivizující poetice. Podobně jako u Emila Filly, také u něj hrál významnou roli motiv zátiší. Originálním způsobem jej zpracoval v představeném obraze Hrozny v košíku. Každodenní předměty osvobodil od dřívější kubistické abstrakce a přistoupil k nim s novou smyslovou bezprostředností. Zvláštní pozornost věnoval enkaustice, kterou použil k dosažení specifické plasticity a světelných efektů. Tato technika malby voskem a pigmentem známá už ve starověku u něj nesloužila pouze k formálnímu experimentu, ale organicky propojila tradici s moderním výtvarným projevem a díky ní získaly namalované předměty téměř magickou světelnou kvalitu. Skleničku, talíř a vidličku, stejně jako ubrus, závěs a košík s hrozny autor povýšil na objekty hodné estetické kontemplace. Hrozny v košíku představují vrcholnou ukázku Procházkova civilismu, v němž spojil zájem o všední věci s rafinovaným malířským zpracováním. Jeho pojetí zátiší zde dosáhlo syntézy mezi formální dokonalostí a emotivním působením na diváka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. V. Bartošem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D., (cit.: „[…] Předložený obraz ‚Hrozny v košíku‘ je Procházkovou výtečnou a důstojnou prací, která logicky završuje vývoj v průběhu dvacátých let, kdy jeho nový zájem o ‚atributy každodennosti‘ osvobodil předměty zátiší z vázanosti na abstrahovanou kubizující kompozici, osamostatnil je a nechal jim vůdčí roli. Dostáváme se tu do vrcholné fáze Procházkova ‚kouzelného‘, citově vroucího primitivizujícího civilismu. […]“).