Antonín Procházka (1882–1945)

Antonín Procházka byl vynikajícím malířem, kreslířem, grafikem a ilustrátorem a můžeme jej právem považovat za jednu z klíčových osobností české meziválečné moderny. Malířské umění studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1903–1904) a na pražské Akademii (1904–1906), kde navštěvoval ateliéry prof. Vlada Bukovace, Hanuše Schwaigera a Maxe Švabinského. Začátky jeho tvorby jsou spojeny s vystoupením první generace českých modernistů, sdružených ve skupině Osma (v letech 1907–1908). Byl také členem Spolku výtvarných umělců Mánes, s nímž vystavoval ve dvou etapách: 1907–1911 a 1923–1929. Mezi lety 1907–1908 procestoval Evropu (pobýval v Paříži, Berlíně, Amsterodamu, Římě, Neapoli a Benátkách). V Německu se seznámil s malířkou Linkou Scheithauerovou, s níž se hned po návratu do Prahy oženil. V roce 1911 se stal členem kubo-expresionisticky orientované Skupiny výtvarných umělců. V této době se Procházka dopracoval k osobitému pojetí „českého“ kubismu (s četnými variacemi na lidové umění), jež lze řadit k nejpůvodnějším projevům v české moderní malbě (Prométheus, 1911). Tvůrčí úsilí let 1915–1921 je pak spojeno s hledáním nových technik – do olejové hmoty autor často zapracovával písky a užíval i techniku enkaustiky, do pasty pak zasahoval například opačnou stranou štětce.

 

Procházkova meziválečná tvorba vrcholí za jeho působení jako profesora kreslení v Moravské Ostravě, Novém Městě na Moravě (1921–1924), a od roku 1924 v Brně. Zde se připojil k proudu „měšťanského“ civilismu zlatých dvacátých let a začal, ovlivněn uměním Celníka Rousseaua, tvořit v neoklasicistním duchu. Ve své tvorbě uplatňoval sdělnost, humor, prvky z městského i venkovského, téměř naivistickým způsobem idealizovaného, prostředí a zvláště oblíbeným se mu stal motiv obrazu jako „výkladní skříně“.

Procházka se i nadále opakovaně účastnil výstav v Paříži, na nichž dokonce několikrát dosáhl nejvyšších ocenění (Zlatá medaile 1925 a 1933, Grand Prix 1937 na Světových výstavách). V druhé polovině třicátých let soustředil svůj zájem, podobně jako například Emil Filla, na antická a mytologická témata, která zobrazoval na četných monumentálních plátnech, odkazujících svou klasicizující notou k jeho oblíbeným mistrům (Rubensovi, Tintorettovi, Daumierovi ad.). Za svůj život vytvořil přes sto čtyřicet maleb, často monumentálních, a celou řadu drobnějších plastik, návrhů soch a modelů (např. T. G. Masaryka).