Smyslově uchopená olejomalba představuje ženský akt v charakteristickém Bauchově pojetí a reprezentuje tak malířovu tvorbu, v níž se umělec soustředil na energický, vitální projev, aby dosáhl své osobité syntézy mezi expresionismem a neoklasicismem. V roce 1940 si Bauch pro sebe objevil starozákonní téma Adama a Evy, jež mu sloužilo jako výtvarná záminka k realizaci sofistikovaných figurálních kompozic. Motiv pak rozvíjel i v dalších letech. Předložený výjev se plně soustředí na centrální postavu nahé ženy, jejíž tělo je modelováno pomocí barevných kontrastů a výrazného štětcového rukopisu. Svůdné a zároveň trochu tajemné aranžmá, v němž doslova chybí zadní plán – a zobrazený moment, v němž Eva drží utržené jablko ze stromu poznání dobra a zla – propůjčují emocionální hloubku obrazu, který doslova pulzuje a odráží Bauchovo mistrovství v zachycení lidského těla prostřednictvím výrazné modelace světla a stínu. Téměř haptický charakter malby koresponduje s jeho druhou celoživotní tvůrčí obsesí – sochařstvím. Tento vztah byl dán jednak školením v otcově řezbářské dílně, jednak přesvědčením, že pravé umění je spjato s poctivou rukodělnou prací.
Dílo bylo představeno na autorově výstavě (Jan Bauch, Galerie Hořejš, Praha, 14.–28. 11. 1945, kat. č. 32), významné poválečné události, kterou mimo jiné navštívil tehdejší prezident Edvard Beneš s chotí. Pro autora se jednalo o jednu z posledních možností svá díla prezentovat, než ho postihl v roce 1948 zákaz vystavování. Práce pochází z kvalitní pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Obraz ‚Eva‘ je krásným Bauchovým dílem, vyznačujícím se ‚prouděním života‘, jehož vyjádření se stalo autorovým nejvlastnějším uměleckým programem. […]“ ).