Oboustranná malba představuje ojedinělý jev v Čapkově tvorbě, který zachycuje proměny umělcova přístupu během klíčového období české avantgardy. Využití obou stran plátna odráží nejen praktické důvody úspory materiálu, ale i autorovu potřebu experimentovat s různými výtvarnými přístupy na jediném nosném médiu.
Rubová strana plátna pokrytá motivem rozestavěné novostavby z roku 1913 odráží Čapkovo zaujetí pro rozkladné principy kubismu, kdy lomené tvary používá na motiv nové zástavby s lešeními a stavebními prvky. Jedná se o zavrženou verzi slavnějšího, mnohokrát vystavovaného obrazuNovostavba(olej na plátně, 44 × 29 cm, 1913, Národní galerie v Praze, inv. č. O 3773). Volba námětu odráží tehdejší posedlost technickým pokrokem, která je vlastní generaci Tvrdošíjných, přičemž kubistické štěpení zde slouží jako obraz měnící se městské zástavby. Rok 1913 představuje vrchol Čapkových kubistických experimentů, kdy umělec intenzivně pracoval s fragmentací formy a prostorovou dekonstrukcí pod vlivem pařížských vzorů.
Madonaz roku 1916 již představuje zcela odlišný výtvarný jazyk. Čapek překročil počáteční inspirace primitivním uměním a nalezl svůj ryzí rukopis v duchu cítění Tvrdošíjných. Postava ženy s dítětem, související svým námětem s obrazyŽebraček, bolestných matek, které malíř právě v těchto letech zpracovával, sevřená v intimním objetí, vyzařuje hlubokou duchovnost a meditativní klid nad posvátností mateřství. V kontextu útrap první světové války se zářivá aura matky stává symbolem naděje a světla v době temnoty. Oblé tvary a jemné stínování evokují melancholickou spiritualitu, která může místy připomenout tvorbu Jana Zrzavého, avšak zůstává věrna autorově osobitému cítění. Kompoziční uzavřenost a centrální umístění figurální skupiny vytváří dojem prostoru, kde se odehrává tichý dialog mezi matkou a dítětem. K dílu se v Čapkově pozůstalosti dochoval přípravný náčrtek (P. Pečinková: Pracoval jsem mnoho, Soupis výtvarného díla Josefa Čapka, díl první: Kresba, Humpolec 2019, kat. č. I/845).
Koloristické řešení obou stran v tlumených okrových, šedých a zemitých tónech odpovídá Čapkově tehdejší preferenci monochromatických schémat, typických pro český kubismus, od nichž se nicméně v následujících letech odpoutal ve prospěch pestrých hravých kontrastů. Protiklad mezi konstruktivní dynamikouNovostavbya meditativním tichemMadonyna jediném díle dokumentuje šíři umělcova hledání mezi kubistickou konstrukcí a duchovní figurální malbou. Dílo tak představuje vzácné svědectví o Čapkově přechodu od analytického kubismu k osobitému výtvarnému jazyku, který v následujících letech dospěl k naivismu a autentické výpovědi „nejskromnějšího umění“, jak ji formuloval ve své stejnojmenné knize z roku 1920. Obraz byl zřejmě prezentován, či měl být prezentován, na výstavě Dílo Josefa Čapka: obrazy, kresby a grafika, divadlo, Umělecká beseda, Slovanský ostrov, Praha, 22. 9. – 31. 10. 1946, kat. č. 61 v seznamu děl (Žena s dítětem). Položka seznamu byla nicméně ve finálním katalogu výstavy nahrazena obrazemProstitutka(kat. č. 60a). Obraz pochází ze sbírky významného českého divadelního ředitele, režiséra, dramaturga a herce Jana Škody, zetě S. K. Neumanna. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.:„[…] S předloženou prací tematicky souvisí několik Čapkových olejů a kreseb s motivem matky chovající v náručí dítě […]. Patří do souboru nostalgicky laděných sociálních motivů, v nichž se odrážejí traumata první světové války. Navazuje přitom na několik významných olejů a kreseb na téma mateřství, vytvořených v předválečném období. […]“).