Výjimečná pozice Julia Mařáka mezi žáky Maximiliána Haushofera na Akademii výtvarných umění v Praze se zakládá hned na několika pilířích. Patří k nim především příslušnost ke generaci Národního divadla a jeho pedagogické působení. Třetím prvkem neoddělitelně spjatým s jeho uměleckým odkazem jsou jeho velkoformátové uhlové kresby, mezi něž patří i ta představovaná s označenímCesta lesem.K jejímu vytvoření zvolilskromné monochromní prostředky, jimiž věrně vymodeloval prostor i jednotlivé přírodniny a zachytil tak prchavou atmosféru okamžiku. Výjev je pojednán s nedostižnou brilancí, jejíž pomocí Mařák dokázal docílit měkkých kontrastů, zasněnosti a takřka pohádkových kvalit. Těmto kresebným studiím již čas a všeobecné uznání dávno vtiskly status svébytných artefaktů. Jejich vysoká hodnota tkví také v tom, že nejpřímější možnou cestou zprostředkovávaly odkaz plenérové zkušenosti barbizonských mistrů, k jejichž piedestalu ještě více než půlstoletí vzhlížela celá evropská krajinomalba. Hovořit o uhlech Julia Mařáka jako o studiích má však i přes jejich vysokou míru dokončenosti své opodstatnění. Využíval jich totiž jako podklad pro zhotovení olejomaleb – zdaleka ne všechny tyto dvojice čítající předlohu a finální dílo se ale do dnešních dnů zachovaly. O to vzácnější je i představované, veřejnosti dosud neznámé dílo, které s největší pravděpodobností využil Mařák jako předlohu pro olejomalbu se stejným označenímCesta lesem. Ta se nachází ve sbírkách Národní galerie v Praze (inv. č. O 4599) a představuje shodně cestu vedoucí lesem s ženami odpočívajícími po pilném paběrkování. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou.