Pavla Malinová popisuje představovaný obraz prostě a přesně: „Hlava odpočívajícího člověka v trávě, bez vlasů, na jehož hlavě ladoňky rostou. A ruka s nůžkami je zastříhává.“ Za touto zdánlivě idylickou scénou se však skrývá typická dvojznačnost autorčina obrazového myšlení: zahradnická péče a skrytá hrozba jsou od sebe nerozeznatelné, tělo se stává substrátem, z nějž vyrůstá příroda. Sytá škála zelených a modrých tónů nepůsobí jako tradiční krajinářský kolorit, ale jako ponoření celého obrazového prostoru do jediného smyslového stavu, jemuž se figura nemůže ani nechce vzepřít. Malinová tu dotahuje do krajní polohy téma prostupnosti člověka a přírody, které otevřela již ve svých starších pracích. Pasivita spící figury není rezignací, ale druhem odevzdání, které má v autorčině ikonografii téměř rituální rozměr – odpočinek se stal podmínkou přeměny a jaro principem obnovy. Z kladívkové ceny autorka věnuje 50 % na podporu uměleckých projektů Pražského jara.