Dílo vzniklo jako součást série Nets , v níž Cimala již dvě desetiletí pracuje s šablonou jako základním výrazovým prostředkem. Tuto šablonu si posledních osm let zhotovuje vlastnoručně z termoplastu: recykluje materiál původně používaný v nemocnicích k prodlužování života pacientů. Otisky jednotlivých osob jsou v obtiscích již nečitelné, zašifrované redukcí do plochy, a vrství se tak pod akrylem a sprejem do obrazové struktury evokující nervové soustavy, kosmické souřadnice i digitální sítě. Na rozdíl od souběžně vznikající neonové série budované na černém podkladu staví tento cyklus na bílé ploše, jež zesiluje svítivost barev a posouvá výsledek spíše k euforii než k neklidu. Název obrazu odkazuje na Antonia Vivaldiho a Philipa Glasse: Vivaldiho barokní ritornello staví na motivu, který se vrací, pokaždé však v jiném harmonickém světle, zatímco Glassův minimalismus pracuje s frázemi, jež se opakují tak dlouho, dokud drobné přidávání a ubírání tónů nepromění celek k nepoznání. Oba skladatelé tak činí z opakování nikoliv stereotyp, nýbrž motor proměny. Vrstvení průhledných barevných polí tomuto principu odpovídá a Cimala jej uskutečňuje jako čistě analogový proces. V linii, již otevřelo Kosmické jaro Františka Kupky, jde tato práce cestou vědomé konfrontace s odkazem abstraktní malby – nikoli jako citace, nýbrž jako bezprostřední, tělesná odpověď. Téma ročních období zde nabývá osobního rozměru. Cimala k dílu říká: „Tak jako zima odhalí struktury skryté v listech, tak na jaře vypučí mé sítě v obrazech, které se navzájem prorůstají. “ Z kladívkové ceny autor věnuje 50 % na podporu uměleckých projektů Pražského jara.