Plastika Žena vznikla roku 1943, kdy Janeček vstoupil do SVU Mánes, a patří k nejvýraznějším dokladům jeho přechodu ke kubistickému tvarosloví. Nejde však o kubismus analytický ani o geometrizaci ve francouzském smyslu; sochař zde volí polohu „měkkou“, jejíž zaoblené objemy pulsují organickým rytmem. Ženská postava se v jeho rukách proměňuje v soustavu vyvážených hmot – plných, vydutých, vzájemně se prostupujících tvarů, jež skutečnost nenapodobují, nýbrž přetvářejí. Průchozí negativní prostor přestává být pouhou prázdnotou a stává se rovnocenným sochařským prvkem, jenž vybízí k pohledu ze všech stran a dílu propůjčuje neobyčejnou prostorovou živost. Tektonická stavba díla odráží Janečkovu základní tvůrčí rovnici: touhu po formě jako reflexi vnitřního neklidu. Vojtěch Volavka psal o rytmu volného verše, jímž umělec opěvuje krásu tvaru „viděného z několika stran, jednou se vzdalujícího, jednou se blížícího“ . Organická práce s objemem a prostorem, kterou Janeček rozvíjel zcela samostatně, jej řadí do linie sahající od české kubistické plastiky Gutfreundovy generace až k soudobým evropským hledáním a předjímá tvůrčí spřízněnost s Henrym Moorem, s nímž se sochař osobně setkal v šedesátých letech. Dílo pochází z rodiny autora. Z kladívkové ceny majitel věnuje 20 % na podporu neziskové organizace Centrum Paraple.