Obraz vznikl v závěrečné fázi autorčina studia na pražské Akademii výtvarných umění, v době nastupující normalizace. Motiv pootevřených dveří je tudíž obtěžkán neopominutelným dobovým podtextem: stojíme na prahu mezi tím, co bylo možné, a tím, co přestávalo být. Zychová zde uplatnila svůj charakteristický postup „malované asambláže“, v níž dílo organicky srůstá s nalezenými fragmenty skutečnosti – nášivkami, tištěnými texty a mapou Stockholmu upomínající k návštěvě, na niž autorka dodnes vzpomíná s hlubokou nostalgií: „Rok 1969. Asi 14 dní u známých ve Švédsku. Doba, kdy se ještě mohlo bez problémů odjíždět. Zanedlouho se hranice uzavřely. Srpen – rok po invazi. Na náměstí ve Stockholmu velká demonstrace na podporu ČSSR, na kterou dohlíželo několik policistů na koních (nevídané). Všechno krásnější, i vzduch průzračnější, čistší, blízkost moře… Obyčejné plechovky s limonádou potištěny fotografiemi restaurací byly krásné, krásné byly i reklamy v časopisech. V kavárnách staré dámy v kloboučcích – pohled jaký v Praze nevidět. […] Je to dávno, ale pro mne období velmi důležité – i když pouhé nakouknutí dveřmi, které se na chvíli pootevřely…“ Nosným prvkem je samotný materiál – prošívané plátno, vnášející do díla haptickou, rukodělnou kvalitu. Vzdušná levá polovina výjevu s rukou vysouvající se ze dveří kontrastuje s pravou, planoucí hustotou koláže; napětí mezi prázdnem a plností, hmotou a iluzí tvoří ústřední dramaturgii díla. Pootevřené dveře tak stojí na rozhraní tzv. rauschenbergovského popu a „kaleidoskopického stylu“ přelomu let 1969–1970 a předznamenávají klíčový cyklus Anabela (1970–1971).
Práce byla prezentována na retrospektivní výstavě a reprodukována v monografii vydané k její příležitosti (Miroslava Zychová 2015, Městské muzeum a galerie Hlinsko, 26. 9. – 8. 11. 2015, kat. č. 57, obr. str. 42). Z kladívkové ceny autorka věnuje 20 % na podporu neziskové organizace Centrum Paraple.