Obraz vznikl v přelomovém období, kdy Rabas opouštěl pražskou Akademii výtvarných umění a vstupoval do výtvarného odboru Umělecké besedy – s sebou si nesl především lekci ze speciálky profesora Hanuše Schwaigera: smysl pro hmotnou robustnost tvaru a hutnou pastózní stopu štětce. K diváku zády obrácený ženský akt je ponořen do sjednoceného tónového soumraku hnědí, okrů a šedí; tělo je modelováno nikoli světelnou analýzou, nýbrž širokými, sebejistě kladenými plochami barvy. Pozadí a textura pohovky figuru neoddělují, ale pohlcují; vzniká hutná, téměř reliéfní jednota, v níž se Rabas vyrovnává s Cézannovou konstruktivní metodou, aniž by ji mechanicky přejímal. Tam, kde by jiný malíř hledal dekorativní efekt, Rabas zvolil sevřenost: světlo se na pokožce figury nerozptyluje, ale kondenzuje do chladného, takřka sochařského záblesku. Byla to právě tato skladebná vůle, jež předznamenala autorův pozdější zájem o monumentální, zemitě ukotvenou formu, který se naplno projevil v krajinomalbě dvacátých let.
Dílo bylo pravděpodobně vystaveno na historicky významné první kolektivní přehlídce obrozeného výtvarného odboru Umělecké besedy roku 1910 (15. 4. – 15. 5. 1910, kat. č. 31, pod názvem Akt ), kde Rabasova plátna zaujala čelné místo, a jeho akty na této výstavě pozitivně hodnotila i dobová kritika (např. E. Bém: Anarchie expressionismu, Venkov V, 30. 4. 1910, č. 101, str. 10). Dále bylo publikováno v autorově monografii (J. Kotalík: Václav Rabas. Kronika jeho života a díla, 1885–1954, Praha 1961, str. 137, č. 38 přiloženého soupisu díla). Od devadesátých let bylo součástí stálé sbírky Galerie V. Rabase v Rakovníku. K dílu je přiložena fotografie zachycující malíře sedícího u tohoto obrazu v ateliéru v pražských Holešovicích. Pochází přímo z rodiny autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.