Autoportrét u okna 1 zaujímá v Pištěkově realistické tvorbě zvláštní postavení; vznikl uprostřed období, kdy se malíř soustavně vracel k motivu zahalené lidské figury jako obrazu osobní i společenské nesvobody. Hlava obalená zmačkaným papírem, usazená na dřevěném soklu a položená na stole pokrytém balicím papírem, připomíná antickou bustu odloženou do depozitáře – předmět umlčený a zbavený tváře. Pozadí tvoří zeď honosného, zdobeného interiéru, na němž se šikmo odráží z oken pronikající pruhy denního světla. Právě rozpor mezi tichou nehybností zahalené hlavy a živým, teplým, proměnlivým světlem dodává kompozici zneklidňující dvojznačnost.
Pištěk zde navázal na téma, které souběžně rozvíjel například v obrazech Rodinný portrét (1976) či Nahá Maja (1980), kde z obalů vyčnívající prsty prozrazují, že pod látkou se ukrývá živé tělo, nikoli socha. V předloženém obraze (stejně jako v jeho protějšku Autoportrét u okna 2) však jakýkoli takový náznak chybí. Zabalení je naprosté, identita autora se ztrácí v neurčitém tvaru. Po řemeslné stránce obraz staví na iluzivní malbě blízké tradici trompe-l‘œil, kterou Pištěk dovedl k pozoruhodné přesvědčivosti: záhyby papíru, kresba dřeva i jemné stíny na plátně působí téměř hmatatelně, a přece slouží k zobrazení něčeho podstatně skrytého. Malíř později odmítl spojení své tvorby s tzv. fotorealismem či hyperrealismem a svůj přístup označil za nový romantismus – snahu nikoli o pouhé napodobení viděného, ale o navození atmosféry a vyvolání příběhu, o němž už začínáme pochybovat, zda se stal.
Z estetického hlediska se nabízí srovnání s dvojicí konceptuálních umělců Christo a Jeanne-Claude, kteří se proslavili zahalováním celých monumentů a architektur do látky, avšak Pištěkovo zahalování je niterné a obrácené dovnitř; balí sebe sama, nikoli okolní svět. Tím obraz získává rozměr typický pro hyperrealismus vznikající za železnou oponou, kde zdánlivě neosobní popis povrchu věcí často sloužil jako nástroj čtení mezi řádky.
Dílo bylo poprvé veřejně představeno rok po svém vzniku na autorově výstavě v Galerii Václava Špály (1982), kde posloužilo i jako motiv výstavního plakátu, a od té doby se objevilo na řadě zásadních přehlídek české malby druhé poloviny dvacátého století. Na výstavě Senzační realismus v Alšově jihočeské galerii (2022) byly oba Autoportréty u okna spolu s obrazem Rodina zvoleny za pomyslné vyústění celé expozice a poprvé postaveny vedle prací Richarda Estese, Gerharda Richtera či Jacquese Monoryho, čímž se Pištěkova tvorba ocitla v širším rámci světového realismu, v němž obstojí jako svébytný a rovnocenný hlas.
Dílo pochází z významné kvalitní pražské sbírky a bylo opakovaně reprodukováno a vystavováno. Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a Mgr. M. Dostálem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.

Reprodukováno:
I. Neumann / J. Kříž a další: Theodor Pištěk, Praha 2007, repro. na obálce katalogu a na str. 122–123

Vystaveno:
Theodor Pištěk: Obrazy, kresby, film, Galerie Václava Špály, Praha, 2. 9. – 3. 10. 1982, kat. č. 11, repro. na plakátu výstavy a v katalogu výstavy
Theodor Pištěk, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 3. 9. 1993 – 31. 1. 1994, bez kat. č., repro. v katalogu
Umění zastaveného času: Česká výtvarná scéna 1969–1985 (Dům U Černé Matky Boží, Praha, 3. 10. – 24. 11. 1996; Moravská galerie v Brně, 31. 1. – 23. 3. 1997; Státní galerie výtvarného umění v Chebu, 10. 4. – 31. 5. 1997), bez kat. č., repro. v katalogu
Theodor Pištěk: Obrazy, Galerie Václava Chada, Zlín, 19. 5. – 18. 8. 2017, bez kat. č., repro. na rubové straně výstavního katalogu
Theodor Pištěk: Angelus, Dům umění města Brna, 24. 9. 2019 – 12. 1. 2020, bez kat. č., repro. v katalogu na str. 88
Theodor Pištěk: Senzační realismus, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 26. 6. – 30. 10. 2022, bez kat. č., repro. v katalogu na str. 95–96