Rok 1963 zastihl Boudníka v plném rozvinutí strukturální techniky, již formuloval na přelomu padesátých a šedesátých let jako svébytnou cestu od gestické akce k hmotě samé. Předložená práce strhává především svou barevnou intenzitou: mohutnými plochami rezavě rudé, které nepůsobí jako volená malířská barva, nýbrž jako barva vynucená – otisk zoxidovaného kovu, šrotu, průmyslového odpadu, litých laků s pískem i různých kousků textilu. Boudník zde nepracoval se štětcem, ale s deskou a lisem; výsledná struktura v sobě nese paměť materiálu, jeho povrchových ran a nánosů. Černé linie prostupující kompozicí nevykreslují formu zvnějšku, nýbrž vyrůstají z logiky samotné matrice. Organičnost, jíž dílo na první pohled oplývá, je tak paradoxně produktem technické civilizace – otisku světa strojíren a dílenských provozů, v nichž Boudník trávil podstatnou část svého dospělého života. Plocha výjevu zároveň rezonuje s jeho dlouhodobým zájmem o psychologii vnímání: divák nevyhnutelně promítá do strukturované masy vlastní obrazce, čímž se grafika stává otevřeným polem individuální asociace, principem blízkým Rorschachovým testům, k nimž se Boudník programově přihlásil o několik let později.
Série tisků byla publikována v soupisu autorova díla (V. Merhaut: Vladimír Boudník. Kompletní soupis grafického díla, Praha 2020, str. 325). Pochází z významné české sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. M. Klimešovou, Ph.D., a PhDr. J. Machalickým.