Vlastimila Beneše jsme zvyklí zastihnout především v exteriéru – mezi žižkovskými komíny, pískovnami, doly, průmyslovou periferií Prahy a vesnicemi opuštěnými v polích. Jeho exkurze do světa biblické mytologie působí v tomto kontextu jako nečekaná volba. Obraz Josef a žena Putifarova z roku 1969 patří mezi méně četná figurální díla zralého období jeho tvorby. Námět příběhu o zhrzené svůdnici, jež falešným obviněním pošle nevinného muže do žaláře, Beneš zpracoval v plošném, až obřadně stylizovaném podání připomínajícím jak výtvarný svět starověkého Egypta, tak tradici lidové polychromované plastiky, s níž ostatně sám celý život pracoval. Kompozice čtvercového formátu staví oba protagonisty do ostrého dramatického střetu: Putifarka s rozevřenými ústy, vztyčenou paží a rozkročeným tělem – jehož pohlaví Beneš zobrazil s týmž plošným naturalismem jako egyptské šperky a ornamenty – kontrastuje s odvrácenou, takřka dětsky schematizovanou postavou Josefovou. Ten se, přes zjevné tělesné vzrušení, vzpírá v odmítavém gestu, chráněn pouze rudým pláštěm, jenž se záhy stane nástrojem křivého svědectví – jako by fyzická reakce jeho těla a morální odmítnutí existovaly ve dvou různých světech. Dekorativní přesnost ornamentů a pseudohieroglyfický pás při pravém okraji naznačují, že Beneš nepracoval s biblickým příběhem coby pouhým ikonografickým schématem, nýbrž vědomě budoval svébytný vizuální jazyk na pomezí civilizačního artefaktu a expresivního vyprávění. Dílo je dochováno v původní autorské adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. A. Primusovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.