Rozměrná práce na papíře vznikla po dlouhé tvůrčí odmlce v období mimořádně plodném, které stojí na křižovatce dvou výrazově odlišných poloh Šímovy tvorby: jedna představuje doznívající téma krajin z Brie, druhá temněji laděný cyklus Orfeovy brány . Jedna tematicky navazující na starší výboje z období Vysoké hry, druhá ohlašující nový tvůrčí dech schopný konkurovat i nejaktuálnějším trendům francouzské a americké abstraktní scény. Právě obrazy z poloviny padesátých let ohlašovaly Šímův znovuobjevený zájem o poetiku Vysoké hry a verše Gilberta Lecomta, jejichž vydání v Gallimardově edici Testamentu roku 1955 se pro malíře stalo zásadním tvůrčím impulsem. Krajina roku 1954 tak zachycuje přechod od meditativní průzračnosti prosvětlených plání k temnější, hmotněji tíživé zemi pozdní tvorby.
Svým velkorysým formátem dílo otevírá krajinu doslova panoramaticky. Tuto kvalitu výstižně pojmenoval Henri Michaux, který roku 1960 označil Šímovy plovoucí útržky země za „tkanivo zaplavující vše, všudypřítomné ve vláknech i vrstvách, látku jemných brázd vstřebávající světlo.“ Šíma krajinu nezobrazoval, nýbrž zaznamenával pohyb světla skrze ni. Pracoval zde s vrstvením průsvitných nánosů barvy, jimiž prosvítá teplá okrová tonalita podkladu, zatímco uhel rytmicky sleduje geologické zlomy a horizontální stupně terénu. Kompozice rozvíjí charakteristický motiv země redukované na soustavu obdélných útvarů: zvlněná pole, ostrůvky vegetace a oblaka – hmotná, a přece beztížná – plující v horní třetině plochy.
Temný balvan zasazený do středu plátna není pouhým krajinným prvkem. V kontextu Šímovy imaginace představuje pradávný menhir, prvotní hmotu vyvstávající z chaosu nezorganizovaného světa, počáteční hmatatelný tvar na prahu stvoření. Právě takové útvary – mohutné, nábožensky němé, s aureolou jakési pravěké vegetace – se v Šímově tvorbě padesátých let stávají nositeli kosmogonického mýtu: zhmotňují okamžik, kdy se z beztvarého živlu začínají rodit první archetypy. Svou uzavřenou, téměř vaječnou formou odkazuje balvan k motivu, jenž Šímovi sloužil jako symbol prvopočátku i stálosti, a propůjčuje tak celé krajině rozměr živého organismu spíše než pasivní scenérie.
Dílo pochází původně z francouzské a následně z významné pražské sbírky. Studie pro toto dílo byla prezentována na výstavě Lumière: autre terre. Joseph Sima / Henri Michaux (Orbis pictus, Paříž, 18. 10. – 21. 12. 2019), kat. č. 16, repro. v katalogu na str. 36–37. Při restaurování fixováno na plátno a provedena rentoaláž. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a Bc. Ch. Zimovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Pláně v Brie, které měly uvolněný spirituální dech, jenž dokázal Šíma monumentalizovat, zatížil jedním motivem, který bychom v oblasti Brie spíše nenašli. Jemu se věnoval na samostatných těsně předválečných kresbách, jak ukazuje zhmotněný remízek s kamenem v popředí a vzrostlými stromy v pozadí, jenž je jakýmsi pomyslným jádrem vyobrazení, vztahující se zřetelně ke krajinám z Auvergne (1939), které Šíma vystavil na své poslední pražské samostatné výstavě u Topiče v roce 1947. […]“).