Motiv pijáka patřil k těm, jež Josef Čapek záměrně volil pro jejich zdánlivou nenápadnost a banálnost: muž s kloboukem u stolu, sklenice vína, gesto uzavřenosti do sebe sama. Právě takový „obyčejný typ“ – jak sám umělec výstižně napsal o svém pijákovi již v roce 1913 – byl pro něj výzvou proniknout malířskými prostředky pod povrch všednosti a dobýt z ní cosi zjevení podobného, co přesahuje pouhou dokumentaci sociálního údělu. Tato ambice se neztratila ani v dílech vznikajících po první světové válce, k nimž sledovaný obraz náleží, v nichž nabyla nové výtvarné přesvědčivosti.
V době vzniku představovaného plátna Čapek namaloval v rychlém sledu i několik dalších variací na toto téma (Piják s dýmkou, Piják u okna a Piják s doutníkem), přičemž každá z nich hledá jiné řešení vztahu figury k prostoru a jiný výrazový účin. Zatímco ony tři obrazy pracují převážně s tlumenou, spíše okrově-šedavou barevností odkazující k analytickému kubismu, toto plátno se od nich zřetelně odlišuje: dominantní sytá modř v sepětí s tyrkysovými a růžovými tóny vytváří barevný souzvuk, který v tu chvíli teprve ohlašoval budoucí koloristickou svobodu Čapkovy tvorby. Prosvětlení barevných ploch a meditativní vyzařování díla tak nestojí v protikladu k expresivní hranatosti tvarů, nýbrž se s ní snoubí.
Formální řeč obrazu je příznačná pro Čapkův kubismus (kuboexpresionismus) přelomu desátých a dvacátých let: figura je rozložena do soustavy ostrých hranatých ploch, tělo muže se stává takřka architektonickým útvarem sklánějícím se nad stolem, přičemž ruce – velké, geometrizované, uzavírající prostor před pijákem – tvoří těžiště celé kompozice. Sklenice, přítomna jako znakový prvek i v jiných pijáckých obrazech, není realistickým detailem, nýbrž předmětným symbolem, kolem nějž se soustřeďuje tichá, nehybná existenciální přítomnost figury. Psychické rozpoložení postavy je zde zprostředkováno výhradně tvarovou a barevnou zkratkou, bez jakékoli narativní pobídky.
Obraz byl vystaven na proslulé 2. výstavě Tvrdošíjných v lednu 1920 ve Weinertově síni v Praze, kde Čapek představil celkem osmatřicet děl s převahou sociálních námětů. Výstavě se dostalo nebývalé pozornosti kritiky: Václav Nebeský upozornil na specifičnost Čapkova přístupu, na jeho schopnost vést náměty k „ryze výtvarnému přebásnění bezprostřední skutečnosti“, a Stanislav Kostka Neumann shledal v nejlepších Čapkových pracích z té doby splývání výrazu, konstrukce a nálady v rovnovážném poměru. Právě Piják tomuto popisu bezezbytku odpovídá.
Prvním majitelem díla byl významný sběratel umění, JUDr. František Čeřovský. Štítek na rubu díla odkazující k publikování v časopise Musaion (Sborník pro moderní umění z jara 1920, svazek I., str. 78) je chybný a odkazuje k dílu Piják s doutníkem . Původní autorská adjustace. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.: „[…] Předložená práce patří do souboru olejů z Čapkovy významné tvůrčí etapy spojené se skupinou Tvrdošíjní, na jejímž založení se roku 1918 podílel a která tehdy představovala progresivní křídlo umění mladé Československé republiky. V této době Čapek zhodnocuje své poučení kubismem, svobodně a neortodoxně interpretuje moderní principy výtvarné formy a rozvíjí své životní téma ‚obyčejného člověka‘. Motivy Pijáků souvisí s Čapkovým sledováním elementárních podob lidství a bezprostředně předcházejí sociálně orientovanou etapu Chlapů. […]“).

Reprodukováno:
P. Pečinková: Pracoval jsem mnoho, Soupis výtvarného díla Josefa Čapka, díl třetí: Malba, Nadační fond Osmička, Humpolec 2023, str. 523, kat. č. III/136

Samostatné výstavy:
Souborná výstava malíře Josefa Čapka, KVU Aleš, Brno 1924, kat. č. 43
6. výstava Tvrdošíjných: Soubor prací Josefa Čapka, Krasoumná jednota, Praha 1924, kat. č. 59 nebo 60
Dílo Josefa Čapka, září–říjen 1960, Dům umění města Brna, kat. č. 73

Kolektivní výstavy:
2. výstava Tvrdošíjných, 6.–31. ledna 1920, Weinertova umělecká a aukční síň, Praha, zde uvedeny tři položky s názvem Piják: kat. č. 80, 81, 82 – představené dílo je jednou z nich
Zjevení – existence – pravda: figurální motivy v tvorbě J. Čapka 1913–22, 26. 6. – 7. 9. 1997, České muzeum výtvarného umění, kat. č. 61a