Po přechodném ochlazení malířského projevu, jež se odrazilo ve světě geometrizovaných biomechanismů (Alpa stroje a Radary z poloviny sedmdesátých let), se Načeradský počátkem osmdesátých let vrátil k organičtějšímu, pulzujícímu pohybu, a Sám v sobě z roku 1983 je toho přesvědčivým dokladem. Zatímco na rubu plátna ještě doznívá svět, který Načeradského zaměstnával v předchozím desetiletí – tlumená souhvězdí zelené, modré a hnědé skládaná do statických okrouhlých geometrických tvarů s výraznou horizontálně-vertikální osnovou, blízkých logice rozložené skládačky –, líc plátna již rozehrává soustavu soustředných i odstředivých spirál v pastelových tónech žluté, zelené a červenorůžové, přičemž černé tečky-těžiště připomínají gravitační body na orbitálních drahách – jakýsi planetární mašinismus, kde dynamika formy sama o sobě přejímá roli figury. Nejde tu o záměrnou abstrakci jako princip, nýbrž o abstrakci jako důsledek: pohyb se stal námětem a současně nositelem výrazu. Při konzultacích posouzeno PhDr. J. Machalickým a P. Machem, správcem autorovy pozůstalosti.