Zátiší s kyticí patří k tematickým pilířům Benešovy pozdní tvorby, žánru, jenž malíři poskytoval neomezený prostor pro koloristický výjev. Hutnými nánosy pastózní barvy vymodeloval rozložitou kytici ve skleněné váze: žluté tulipány, převislé větve zlatého deště, modrobílé a sytě fialové trsy šeříku – vše s energií gestického rukopisu, který byl jeho povaze přirozený. Kompoziční řád, zakořeněný v kubistické zkušenosti z let spolupráce s Bohumilem Kubištou a Emilem Fillou, se projevuje ve vertikálně strukturované výstavbě celku. Teplé zlatooranžové pozadí pak odkazuje na lekci Pierra Bonnarda, jehož přínosu Beneš plně porozuměl až při pařížské výstavě roku 1931. Právě v syntéze impresivního rukopisu a konstruktivní kázně – barevného senzualismu bez ztráty stavebnosti – nalezl svůj definitivní výraz, jejž v šedesátých letech dále rozvíjel s neztenčenou intenzitou a v němž se avantgardní minulost tiše a neokázale připomínala. Dílo pochází z autorovy pozůstalosti. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. B. Ropkovou, Ph.D., v jejímž chystaném soupise bude uvedeno.