Kresba vznikla v březnu 1936, tedy v samém středu plodného, a přitom znepokojivého tvůrčího období, v němž Janoušek pod tlakem sílící hrozby fašismu přetvářel surrealistický obrazový jazyk v nástroj existenciální výpovědi. Zelené „smotky“, zmítající se a vířící v prostoru jako živé organismy, nejsou pouhým ornamentem: navazují na Janouškův charakteristický motiv amébovitých bytostí sestavených z měchýřů a vlásečnic, který se v jeho díle plně rozvinul po roce 1933. Svazující, provazující a bodající architektura zrcadlí obsesi spoutání, jež prostupuje celou sérií kreseb z let 1935–1936, které byly ohlasem autorových vlastních válečných traumat i předtuchou španělské občanské války. Třikrát se opakující kulička – jednou v bílé hmotě, jednou schovaná v otvoru v zemi a nakonec jako temné oko tváře ovázané provazy – nabývá charakteru posedlého leitmotivu, jenž dodává kompozici záhadnou vnitřní soudržnost. Tvář z profilu uvězněná za pahýlovitým mřížovím odkazuje na téma „člověka z podzemí“, který se záhy stal i názvem jednoho z Janouškových obrazů (1936).
Kresba pochází přímo z pozůstalosti umělce a bude zařazena do připravovaného soupisu díla Mgr. E. Vele. Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a Mgr. E. Vele. Přiložena odborná expertiza Bc. Ch. Zimové.