Skleněná plastika Modré nebe s podtitulem Děla od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové je charakteristickým příkladem jejich jedinečného přístupu ke sklu jako uměleckému médiu. Od konce padesátých let dvacátého století se tato umělecká dvojice stala průkopníky technologie tavení skla do formy, která umožňovala vytváření monumentálních plastik s přesně definovanými hranami a vnitřními prostorovými a světelnými kvalitami. Tuto techniku využívá i představené Modré nebe , které je koncipované na základě vztahu hranolu a těles válců. Tvary redukované na geometrické objemy prostředkují fascinující interakci světla a stínu, která vytváří iluzi hloubky a proměnlivých barevných odstínů. Dílo pracuje s kontrastem mezi stabilitou kvádrového bloku a dynamikou kruhových forem, které evokují hlavně děl či optické průhledy. Vzniká tak napětí mezi vnějším povrchem a vnitřním prostorem, jenž je aktivován průchodem světla a jeho lomem v barevném skle. Plastika tematizuje nejen vztah plnosti a prázdnoty, ale i percepci hloubky, kdy válcové dutiny vtahují divákův pohled do nitra hmoty a zároveň jej odkazují k nekonečnosti modrého nebe. Dílo spadá do pozdního tvůrčího období umělecké dvojice, kdy se její práce stále více soustředila na abstraktní a archetypální formy. Jedná se o ušlechtilou a technicky pozoruhodnou skleněnou realizaci, která právem připsala Libenskému a Brychtové nejvýznamnější místo mezi sklářskými umělci dvacátého století, jejichž práce zásadním významem ovlivnily nejen české, ale i světové ateliérové sklo. Hodnotu díla zvyšuje jeho publikování v monografii (M. Klasová: Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Praha 2002, str. 128, obr. 137) a prezentování na retrospektivní výstavě Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová: tvorba z let 1945–1989, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 6.–17. 6. 1989, kat. č. 93 (reprodukováno v katalogu). Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a P. Zahradníkem, vnukem autorky. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.