Výrazně šířkový formát představovaného díla není náhodou ani rozmarnou hříčkou – je vědomou výpovědí. Žemlička v první polovině šedesátých let pracoval jako scénograf Černého divadla Jiřího Srnce a právě horizontalita jevištní opony či kulisového pásu se tu přetavila do autonomního malířského gesta. Na rozdíl od většiny vrstevníků znal dobový západní informel z přímé zkušenosti; díla Antoniho Tàpiese, Jeana Dubuffeta či Alberta Burriho viděl na vlastní oči při zahraničních zájezdech, nikoli pouze na černobílých reprodukcích. Hustě nanášená hmota kombinující olej s enkaustickým voskem vytváří reliéfní povrch nezaměnitelné fyzické přítomnosti: místa, kde se barva vrství, trhá a odhaluje spodní černé podmalby evokují omítané zdi i palimpsesty zašlých nápisů. Tato smyslová naléhavost materiálu staví obraz do přirozeného sousedství s tehdejší českou informelní scénou – s existenciální hutností Mikuláše Medka či tektonickou gestičností Jana Koblasy. V samém středu kompozice lze tušit náznak tektonické struktury či okenního otvoru, který obraz chrání před čistou gestickou abstrakcí a dodává mu řád. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.