Profil tváře, sevřený ostrými konturami a ponechaný téměř prázdný, odkazuje k Picassově kubistické redukci formy. Rozvětvené organické textury, které jej obklopují, nesou stopy dekalku (dekalkomanie) – techniky obtiskování, jíž Domínguez proslul již v předválečném surrealismu. Větvení obtáčející plochu tváře nastoluje napětí mezi objetím a ohrožením, symboliku, k níž se autor ve čtyřicátých letech opakovaně vracel. Motiv hlavy patřil v tomto období k jeho nejoblíbenějším; název Hlava neslo hned několik děl z let 1946–1949 dochovaných v českých a slovenských sbírkách. Zdánlivě anonymizovaná podoba přesto neskrývá konkrétní lidský příběh: prázdnota tváře zde není volbou absence, nýbrž napjatou plochou čekající na pohled diváka. Akvarel vznikl roku 1947, kdy Domínguez pobýval v Olomouci u svého přítele, sochaře Jaromíra Šolce. Ten jej ubytoval ve svém bytě a pomohl mu zorganizovat individuální výstavu v olomouckém Domě umění; společně pak strávili Vánoce a přivítali Nový rok 1948. Dílo, které si Šolcova rodina uchovala jako památku na tento pobyt, se později dostalo do přední pražské soukromé sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a uměleckým centrem TEA Tenerife, jež zpracovává autorův soupis díla.