Předložená malba z roku 1919 vznikla v období, kdy se Beneš po předchozích expresivních a kubizujících tendencích obrátil k lyrickému pojetí krajiny inspirované prostředím Středomoří, kam na podzim téhož roku znovu odjel a kde bezprostředně konfrontoval svou malbu s přímořskou zkušeností. Dalmatská scenérie je vystavěna v několika horizontálních plánech, které vedou divákův pohled od barevně akcentovaného popředí s domkem na pobřeží a vegetací k otevřené vodní hladině a dále k jemně modelovaným liniím vzdálených pahorků. Beneš zde pracoval uvolněným, pastózním rukopisem a širokými tahy štětce, jimiž zachytil proměnlivost světla na mořské hladině. Výjev je založen na kontrastu sytých modrých tónů vody a teplých okrů a zelení v popředí, přičemž světelná atmosféra obrazu je podtržena subtilními přechody v obloze. Drobná plachetnice v levé části plátna oživuje scénu a zároveň zdůrazňuje hloubku prostoru. Obraz představuje významný doklad Benešova směřování k syntéze moderní malby a tradičního krajinářského vidění, typické pro jeho tvorbu po roce 1918, kdy se jeho poválečný vývoj posouvá od impresionismu směrem k trvalejší a pevněji strukturované krajině a zároveň reaguje na rozpad jednotného stylu ve prospěch individuálního výrazu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. B. Ropkovou, Ph.D., v jejímž připravovaném soupisu bude dílo uvedeno.