Počátek šedesátých let znamenal v Šímově tvorbě zásadní obrat: malíř se soustavně vracel k tématu krajiny, tentokrát však zbavené veškeré vnější smyslové konkrétnosti a zredukované na archetyp vnitřního prožitku. Právě do tohoto období počátku šedesátých let náleží i předložené dílo, charakterově zapadající do cyklu soumračných „krajin nevědomí“ (František Šmejkal). Kompozice je budována Šímovou typickou metodou: přes načrtnutou geometrickou konstrukci jsou nanášeny suché barevné vrstvy tupým štětcem kladeným kolmo k povrchu, takže tkanina plátna zůstává průsvitnou membránou zachycující mikroskopické odlesky světla. Barevná škála je redukována na temnou hmotu pozadí; zářivě modré světlo v pravém horním rohu stojí v napětí s dvěma světlými navzájem se překrývajícími poli uprostřed. Takto v prostoru volně plující krajiny fungují jako pulsující srdce kompozice. Šíma tu, podobně jako například američtí abstraktní expresionisté (zejména Mark Rothko), aniž by s nimi sdílel stejná východiska či přímé inspirační zdroje, pracoval s barvou nikoliv jako s popisnou kategorií, ale jako s nositelkou duchovního napětí – světlo není odrazem vnějšího slunce, nýbrž latentní silou dřímající v hlubinách tmavého prostoru, zakořeněnou v zemi jako podmínce jakéhokoli vzestupu.
Obraz původně pochází ze sbírky nanteského sběratele a tiskaře Jeana-Louise Chantreaua (1908–1991), který jej získal z Galerie Argos v Nantes (inv. č. 1672), pravidelně obchodující Šímova díla ještě za umělcova života. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Šíma dokázal dát napětí i do prací menších formátů, ve kterých musel docílit důraznějšího a pronikavějšího emotivního účinku. Důležitou roli zde mělo temné pozadí, ze kterého se oba motivy vynořovaly, které ukázalo, že Šíma pracuje s bohatší pocitovou škálou, než byl jen lyrismus, že se nezříká dramatických okamžiků, které byly určitou podprahovou zkušeností jeho tvorby. […]“).