Cesta vody vznikla v závěru umělcova života, v době, kdy Lehoučka dovedl svůj svérázný obrazový svět k plné vyzrálosti. Hnědavě zelená krajina s odhaleným terénním profilem tvoří jeviště tiché filozofické hry. Voda vytéká z nakloněného potrubí skrze kamennou soustavu až do černé tůně, jako gravitací řízený osud materie. Tento pohyb není dramatický, nýbrž nevyhnutelný: prostý přírodní zákon povýšený na metaforu. Naproti tomu levitující plošina s pečlivě rozmístěným ovocem a vejci zastavuje čas ve zdání klidu a hojnosti. Geometrické útvary, jehlan a kvádr, vzdorují jakémukoliv pohybu svou pevností a stálostí. Jako symboly překročení smyslové skutečnosti stojí po boku němé architektury a vyjadřují tichý komentář k pomíjivosti. Lehoučkův veristický surrealismus zde nenabízí únik od skutečnosti, nýbrž její prohloubení, v souladu s jeho celoživotním přesvědčením, že reálný svět není překážkou snu, ale jeho nezbytnou oporou. Cesta vody tak vyznívá jako osobitá malířská meditace nad řádem přírody i lidského poznání, jíž umělec propůjčil naléhavou, a přitom zcela klidnou výmluvnost. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem.