Autor v tomto obraze vychází ze svého pobytu v Římě na podzim roku 2025, avšak konkrétní architektonický motiv záměrně nepřevzal doslovně – přetavil jej ve volnou imaginaci prostoru bez zeměpisné určitosti. Studené purpurové tóny zdí vstupují do napjatého dialogu s teplým zlatožlutým světlem prostupujícím středem kompozice – to zde nevystupuje jako osvětlení výjevu, ale jako autonomní nositel děje, v souladu s autorovým celoživotním zájmem o světelnou barevnost Piera della Francescy. Rytmus opakujících se okenních otvorů stupňuje perspektivní hloubku a vtahuje pohled do neurčitého nitra stavby. Obraz bezprostředně rezonuje s autorovými většími plátny Chodba a Schodiště (2017–2022), tentokrát však s výraznějším barevným kontrastem a dynamičtěji zakřivenou perspektivou. Téma opuštěného interiéru tak ve Štouračově tvorbě znovu klade tutéž otázku: co zůstává z místa, když z něj odejde vše kromě světla a stínu. Dílo pochází přímo z ateliéru umělce.