Karel Černý (1910–1960)

Tento zajímavý malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor, náležící k válečné a poválečné umělecké generaci, studoval malířské umění nejprve na Ukrajinské akademii (u prof. Ivana Kulce) v Praze a v letech 1933–1938 na pražské Akademii výtvarných umění (u prof. Jakuba Obrovského), kde v roce 1937 obdržel II. cenu. Po studiích se zúčastnil řady výstav v zahraničí a roku 1940 se stal členem SVU Mánes. Ve čtyřicátých letech jej teoretik Jindřich Chalupecký označil za jednoho z nejtalentovanějších malířů své generace. V roce 1946 navštívil Belgii a Francii, kde se v pařížské Galerie La Boëtie zúčastnil výstavy československého výtvarného umění; zde se dostal do styku s komunitou českých, ale též španělských umělců (Josef Šíma, Pablo Picasso, Oscar Dominguez). Po komunistickém převratu nemohl oficiálně vystavovat ani prodávat a tato nouze se promítla do volby skromnějších technik jako kresba či pastel. V letech 1958–1959 se zúčastnil bienále v Benátkách a Sao Paulu a proslulého EXPA 58 v Bruselu.

 

Karel Černý je autorem řady obrazů výrazné a nezpochybnitelné výtvarné úrovně. Již v rané fázi tvorby maloval postavy v přírodě v modrozelené melancholické tonalitě, z nichž můžeme cítit vzdálený odkaz impresionismu, který však autor uchopil zcela po svém. Charakteristickým znakem jeho výtvarného projevu se stala temná splývavost melancholických modří, hnědí a nafialovělých odlesků, prodchnutá pocitem smutku a truchlení. Barvu nanášel na plátno často gestickými, akčními, krátkými údery štětce a malované hmoty uzavíral do barevné linie. Oblíbenými tématy se autorovi staly krajiny z okolí Podbaby, Koryt a Pacova, dále noční pohledy na města a zahrady, restaurace, kavárny, bary či cirkusy, nebo Španělky. V letech 1938–1939 dosáhl Černý vrcholu symbolicky-expresionistického projevu a obohatil svůj repertoár o žánr zátiší. Část jeho tvorby byla označena termínem „nová poezie“.

 

V roce 1943 vznikl například obraz Milenci, jenž je součástí stálé expozice Národní galerie, a mohli bychom jej právem spojit s magickým realismem. Tvorba čtyřicátých let se dále nesla ve znamení uvolnění výstavby obrazu, k čemuž přispělo do jisté míry přehodnocení syntetického kubismu. Maloval tehdy rád v černé, rudě červené a bílé, symbolizujících témata smrti, oběti a naděje. Během pobytu v Paříži pak svou paletu významně prosvětlil a jal se zachycovat břehy Seiny, květinové stánky či Eiffelovu věž. Závěrečná etapa malířovy tvorby patří snaze o vybudování monumentální formy a váže se zejména na působivou sérii obrazů Karlova mostu. Na konci života umělec často kreslil, většinou uhlem, pastelem či rudkou, architektonicky vystavěné přímořské krajiny.