Otakar Nejedlý (1883–1957)

Jeden z nejvýznamnějších českých krajinářů Otakar Nejedlý se významnou měrou podílel na pražském výtvarném kvasu přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. Inspiraci ke své tvorbě čerpal ze vzpomínek z mládí, z francouzských bojišť první světové války a z cest po jižní Asii, Evropě i rodném kraji (Podřipsko, Mělnicko, jižní Čechy, Šumava, Český ráj…). Do paměti se zapsal též jako znamenitý profesor na pražské Akademii, který své žáky každoročně brával na studijní pobyty do Francie, Itálie či Dalmácie. Od rané tvorby, jíž radikálně vybočoval z hlavního proudu českých uměleckých tendencí, se vydal přes brilantní krajinomalby derainovského typu až k monumentalizujícím apoteózám Českého středohoří.

 

Jeho zanícení pro malbu se projevilo již v útlém věku. Po neúspěšném pokusu vstoupit na pražskou Akademii do krajinářského ateliéru Julia Mařáka studoval v letech 1898–1901 na soukromé škole krajinomalby u jeho žáka Ferdinanda Engelmüllera. Na Akademii přestoupil až po převzetí krajinářské speciálky Antonínem Slavíčkem, s nímž odjel roku 1904 malovat do obce Kameničky. V letech 1906–1907 navštívil Paříž, Benátky, Londýn, a v roce 1908 Řím a Sicílii. Okouzlen barvami jižních krajů se ještě v roce 1908 rozhodl s malířem Jaroslavem Hněvkovským vydat na Cejlon a do Indie, kde zahájil své vrcholné „cejlonské období“, vymykající se tendencím tehdejší české výtvarné scény. Kolem roku 1913 podlehl vlivu kubismu, který však opět transformoval s osobitostí sobě vlastní. Za války maloval krajiny dramatického náboje a děleného rukopisu a po válce, v duchu poválečného národnostního cítění a ve snaze zachytit charakter české krajiny, přiklonil svůj výtvarný názor k více klasicistnímu pojetí. V roce 1925 byl jmenován profesorem krajinářské speciálky na pražské Akademii, kde působil až do své smrti v roce 1957.