Pravoslav Kotík (1889–1970)

Pravoslav Kotík, malíř, grafik, pedagog a přední představitel meziválečného civilismu, byl umělcem s jedinečným citem a schopností nacházet krásy v každodenních maličkostech. Dokázal na plátno suverénně přenést živou atmosféru a být pohotovým komentátorem jakékoliv pozorované situace. Přes časté odklony k různým uměleckým směrům (od fauvismu a expresionismu přes geometrizující kubismus po novoklasicismus) zůstal po celý život věrný stejnému obsahu: tématu člověka (a všemu, co jej bezprostředně obklopuje), kterého zpravidla zasazoval do promyšleně vybudované, poetizující kompozice s bohatě rozehranou vnitřní kresbou.

 

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte, Karla Vítězslava Maška a Jakuba Schikanedera (1908–1912). Po složení zkoušky u Jana Preislera na pražské Akademii získal oprávnění učit, načež působil mezi lety 1912 a 1939 jako středoškolský učitel. V meziválečném období podnikl několik studijních cest do Francie a Jugoslávie. Návštěva inspiračně rozmanité a živoucí Paříže v roce 1924 zásadně ovlivnila další Kotíkovo výtvarné směřování, když svou tvorbu postavil na osobité, fauvisticko-expresivní modifikaci pozdního kubismu. V meziválečném období působil také v rámci několika výtvarných uskupení: Spolku výtvarných umělců Mánes, Umělecké besedy a Sociální skupiny Ho-Ho-Ko-Ko (spolu s Karlem Holanem, Miloslavem Holým a sochařem Karlem Kotrbou). V období poválečném dospěla jeho tvorba do vyzrálé polohy; i nadále však rozvíjel oblíbenou myšlenku vztahu moderního člověka k městu a vesnici a v jeho tvorbě se začala objevovat i nefigurativní témata. Od padesátých let mu bylo zakázáno vystavovat, následkem čehož se postupně izoloval od veřejného uměleckého života.