Antonín Slavíček (1870–1910)

Antonín Slavíček byl významným představitelem českého umění kolem roku 1900 a je právem označován za zakladatele českého moderního krajinářství; to především díky mistrnému zvládnutí zachycení světla a stínu.

 

Po kratším pobytu v Mnichově docházel od roku 1887 do krajinářské speciálky prof. Julia Mařáka, studium nicméně několikrát přerušil a roku 1888, pravděpodobně z nešťastné lásky, dokonce na čas odešel do benediktinského kláštera v Rajhradu na Moravě. V letech 1894–1899 jezdil malovat s Mařákovým ateliérem do plenéru v okolí Prahy (na Okoř, do Hvězdy či Liboce) a Bechyně, a Mařákovu školu dokonce na čas vedl. V roce 1898 se stal členem SVU Mánes a dal se do intenzivního malování, zejména během pobytů s rodinou ve Veltrusech. Brzy se mezi umělci generace devadesátých let stal uznávanou vůdčí osobností. Stylově vycházel Slavíček z náladového realismu Mařákovy školy a také z podnětů díla Antonína Chittussiho. S koncem století a na základě zkušeností z ciziny se osobitým způsobem ztvárnění světla přiblížil k impresionismu. Mezi lety 1898–1902 tvořil obrazy pokládáním barevných skvrn, chvatně i rozechvěle, což mělo za úkol vyvolat dojem pohybu a víření. Z hlediska námětového zaměřil svou pozornost kolem roku 1900 vedle venkovské krajiny také na pražské periférie a zákoutí asanované Prahy, jež zachytil v řadě drobných studií provedených expresivním malířským rukopisem. Ten se nakonec propsal i do velkých formátů (např. Eliščin most, 1906).

 

Zcela klíčovým je období, kdy umělec pobýval a tvořil v okolí obce Kameničky u Hlinska (1903–1905). Právě zde se drobnější štětcové doteky přetavily v jednotlivé nepravidelné plošky barvy a v tomto stylu vznikl slavný obraz U nás v Kameničkách (1904), dnes uložený v Národní galerii Praha. V něm se pokoušel o zachycení rázu a proměn tamní krajiny a projevil své mistrovství v oblasti zachycení světla. V pracích následujících je patrné jisté uvolňování stylu. Po roce 1905 se novou inspirací a hlavním tématem Slavíčkových pláten stala zákoutí Prahy. V roce 1907 ještě stihl odcestovat do Norimberku, Štrasburku, Paříže, Bretaně a Bruselu. Z pozdního období pochází množství nedokončených obrazů (Chrám sv. Víta, 1909). Konečné období je nicméně poznamenáno smutnými událostmi. Poté, co se manželé Slavíčkovi vrátili z ozdravného pobytu v Dubrovníku, umělce znenadání stihla mrtvice, kvůli které se počátkem roku 1910 v pouhých čtyřiceti letech rozhodl dobrovolně ukončit svůj život.