Václav Radimský (1867–1946)

Atmosférické nálady, vzdušné, světelné a barevné jevy či proměnlivost krajiny v ročních či denních dobách prostupují dílem českého malíře, jehož tvorba nese čestné označení českého impresionismu. Francouzská krajina, jež jej uchvátila během jeho pobytu v Giverny a Barbizonu, krajina, která se stala jeho celoživotní múzou, byla představována české uměnímilovné společnosti prizmatem jeho štětcového podání. Diváka může dodnes oslovovat autentičnost světelné atmosféry konkrétní chvíle v přírodě, přičemž s umělcem lze spoluprožívat všechny jeho cesty a túry, které podnikal k vytvoření ranních mlžných nálad, poledních strmých okrajů pobřežního skaliska či večerních dlouhých stínů aleje stromů.

 

Narozen do rodiny právníka, odešel v roce 1889 studovat na malířskou akademii ve Vídni k prof. Eduardovi Peithnerovi von Lichtenfels. Po krátké návštěvě mnichovského ateliéru Eduarda Schleicha odjel roku 1890 do Paříže, kde se díky české malířce Zdence Braunerové seznámil s francouzským umělcem Paulem Cézannem, se kterým se spřátelil a sdílel ateliér. V roce 1891 se usadil v malé vesničce Barbizon na okraji fontainebleauského lesa, přičemž souběžně navázal styky s kolonií malířů sdružených okolo zakladatele impresionismu, Clauda Moneta. Prvního výrazného uměleckého úspěchu dosáhl v roce 1895, kdy svým dílem Etudes de Fougères, Barbizon obeslal pařížský Salon a získal zlatou medaili. Poté následovala další ocenění: zlatá medaile v Rouenu (1895) a na Světové výstavě v Paříži (1900). Během svého francouzského pobytu neztrácel styky s českým prostředím; již roku 1899 pořádal první samostatnou výstavu v Topičově salonu, přičemž jeho výstavní činnost lze zaznamenat v letech 1901 a 1910 v Rudolfinu, v roce 1903 v Galerii U Štajgrů a v roce 1907 v Krasoumné jednotě. Po první světové válce se do rodného kraje natrvalo vrátil. Usadil se v rodné vesničce Pašinka, kde nepřestával věnovat svůj zájem krajině. Francouzskou Seinu však vystřídala malebnost českého Polabí.